Ed McBain

Ed McBain

Zmizelé dívky

Otázka: Přísaháte, že budete vypovídat pravdu, celou pravdu a nic než pravdu? K tomu vám dopomáhej Bůh.

Odpověď: Ano.

Otázka: Jak se jmenujete?

Odpověď: Philip Colby.

Otázka: Kolik je vám let, pane Colby?

Odpověď: Dvacet čtyři.

Otázka: Žijete v tomto státě?

Odpověď: Ne, pane. Žiju ve vedlejším státě.

Otázka: Co vás sem přivedlo?

Odpověď: Přijel jsem sem na dovolenou, pane.

Otázka: A kdy jste sem přijel?

Odpověď: Dovolená mi začala v pondělí třetího června ráno. Otázka: Jaké vykonáváte povolání?

Odpověď: Jsem detektiv, pane.

Otázka: Soukromý detektiv?

Odpověď: Ne, pane. Pracuji pro město. Přímo naproti, na druhém břehu řeky. Třiadvacátý okrsek.

Otázka: V Sullivans Pointu jste nebyl služebně, je to tak? Odpověď: Ano, je. Do Sullivans Pointu jsem přijel na dovolenou. Otázka: Proč jste si jako místo dovolené zvolil právě Sullivan’s Point?

Odpověď: Já jsem si ho nezvolil. Vybrala ho Ann.

Otázka: Ann?

Odpověď: Ann Graftonová, moje snoubenka.

Otázka: Rozumím. A v době, kdy jste si vybírali Sullivans Point, napadlo vás tehdy, že se budete podílet na policejním vyšetřování?

Odpověď: To bylo to poslední, co by mě napadlo, pane. Těšil jsem se na dovolenou. V třiadvacátém okrsku… to občas bývá náročné.

Otázka: Do policejního vyšetřování jste se nicméně zapojil.

Odpověď: Ano, pane. Jaksi… neoficiálně.

Otázka: A zapojili se do něj ještě nějací jiní policisté?

Odpověď: Ano, pane. Detektiv Tony Mitchell. Ten také pracuje ve třiadvacátém okrsku.

Otázka: Mohl byste prosím přesně vylíčit soudu, co se vlastně stalo?

Odpověď: Kde si přejete, abych začal, pane? Je to nesmírně složitý případ a –

Otázka: Začněte oním ránem třetího června. Začněte okamžikem, kdy jste vyjeli na dovolenou.

Odpověď: Takže…

PRVNÍ KAPITOLA

VYZVEDL JSEM ANN v devět hodin ráno.

Počkejte, muselo už být skoro půl desáté. Bydlí jenom s otcem. Matka jí už totiž zemřela. Když jsem tam přijel, otec byl ještě doma. Obyčejně chodí do práce v půl deváté, ale mám dojem, že si dělal starosti kvůli tomu, že Ann jede se mnou sama. Ne že by mi nevěřil nebo tak něco, ale víte, jak to chodí, když děvče nemá matku – myslím, že se o ni otec bojí.

Než se Ann dooblékla, vypili jsme s panem Graftonem kávu. Podle mě si s tím oblékáním dávala schválně načas, abych si s ním mohl před odjezdem promluvit. Nemám pro tuhle domněnku žádný konkrétní důvod kromě toho, že je obvykle nesmírně dochvilná a věděla, že máme vyjet v devět hodin. Myslím, že se mi ho u té kávy podařilo přesvědčit, že Ann nemíním prodat do otroctví nebo něco podobného. Potom jsme si začali povídat ještě o vyhlídkách různých baseballových mužstev a zakrátko Ann vyšla ze svého pokoje.

Je to dost vysoká dívka, ne nějak obrovská, ale když si vezme vysoké podpatky, dokáže uvést většinu mužů do rozpaků. Měla na sobě bílé letní šaty bez rukávů a vypadala nádherně, ale nejsem moc objektivní, protože se s ní chci jednou oženit.

Víte, musím vám říct, co měla na sobě a jak vypadala, protože je to vzhledem k pozdějším událostem důležité. Má úplně černé vlasy – černé jako uhel. Jako kdyby si je namočila do tuše. A také velké hnědé oči a skvělou postavu, i když je tak vysoká. Člověk vídá spoustu vysokých děvčat, co vypadají jako kandelábry. O Ann to neplatí. Zkrátka a dobře, měla na sobě bílé bavlněné šaty, v ruce slaměnou kabelu a na nohou slaměné lodičky s podpatky z plexiskla.

Přistoupila k otci a políbila ho; a on se ke mně otočil a řekl: „Dávejte na ni pozor, Phile.“

„Budu,“ slíbil jsem mu. Potom jsme si podali ruku a všichni tři jsme vyšli ven k autu; pan Grafton nesl jednu Anninu tašku a já druhou. To auto, kterým jsme odjeli na dovolenou, nebylo moje. Já jezdím v plymouthu z roku 1947. Ale jeden můj kolega z okrsku, detektiv Burry O’Hare, má chevrolet kabriolet, ročník 1953, a nabídl mi, že si ho na tu cestu můžu půjčit. Ukázalo se, že to nebyl nejlepší nápad, ale Burry samozřejmě neměl tušení, co se stane, jenom se snažil prokázat mi laskavost.

Vyjeli jsme asi v deset hodin, střechu jsme měli staženou a po celém městě se proháněl příjemný vánek. Rozhodně jsme si k odjezdu nemohli vybrat příhodnější dobu. Byl to jeden z těch dní, kdy je příjemně i ve městě, přestože slunce praží jako o život.

Když jsme se odlepili od obrubníku, Ann se mě zeptala: „Tak co, přesvědčil jsi tátu?“

„Řekl jsem mu, že tě hned za mostem znásilním.“

„To bych chtěla slyšet.“

„Vážně.“

„A co on na to?“

„Řekl, že s příjemnějším člověkem by se ti to stát nemohlo.“

„V tom s ním souhlasím.“

„Jak se ti líbí to auto?“

„Moc,“ odpověděla. „O’Hare je moc fajn.“

„Sam Thompson mi taky nabídl, že mi půjčí auto.“

„Proč sis ho nevzal?“

„Kdo by stál o starý otlučený cadillac z roku 1957?“

„Vážně jezdí v cadillaku?“

„Z policajtského platu?“

„Všichni policisti berou bokem úplatky. Náhodou to vím.“

„Jak to, že jsi tak fikaná?“

„Jsem zamilovaná do policajta.“

„To je jediná věc, která se mi na téhle dovolené nelíbí.“

„Že jsem zamilovaná do policajta?“

„Ne. Ze když nebudu v práci, přijdu o všechny ty úplatky.“

Měl bych na tomto místě vysvětlit, že jsme jenom vtipkovali, protože když jsme spolu, popichujeme se skoro pořád. Nevím, jestli chcete slyšet všechny naše žertíky, ale jestliže vám mám vylíčit, co se přihodilo, musím vám všechno popsat tak, jak se to skutečně stalo. Každopádně mi to utkvělo v paměti a já se snažím nic nevynechat, protože už tak je všechno dost zmatené.

Dojeli jsme na křižovatku a zamířili k mostu. Provoz byl tehdy dopoledne dost slabý a my nijak zvlášť nespěchali, protože jsme si užívali už samotnou jízdu. Takže jsme si cestou přes most dávali načas a sledovali, jak dole proplouvá obrovský parník a nad ním se vznáší obrovský kouřový mrak. Podle mě jsme si ani pořádně neuvědomovali, že skutečně jedeme na dovolenou, dokud jsme ten most nepřejeli a neocitli se ve vašem státě. Až když jsme měli řeku za zády a před sebou rovnou silnici, až když se do nás začalo opírat slunce a kolem auta se nám proháněl vítr, teprve potom nás zaplavil pocit, že máme volno. Ann se natáhla k palubní desce a pustila rádio, potom mi stiskla ruku na volantu a vzdychla: „Ach, Phile, jsem tak šťastná!“

„Než tě to štěstí úplně zaplaví,“ odpověděl jsem jí, „vytáhni z přihrádky automapu a podíváme se, kam vlastně jedeme.“

Sáhla do přihrádky v palubní desce, vylovila z ní mapu a začala mi předčítat čísla silnic. Musím přiznat, že se ve vašem státě moc nevyznám. Kdysi jsem sem přijel na jednu svatbu, ale tehdy mi bylo teprve třináct let a za volantem seděl můj otec. Potom jsem sem měl namířeno ještě jednou, s kamarády, na nějaké divadelní představení, ale dostal jsem chřipku, takže z toho sešlo.

Ann se tady ale vyznala, jako kdyby tu žila. Jako dítě strávila spoustu času na horách a projela s otcem skoro všechny zdejší silnice křížem krážem. Mám dojem, že právě proto přišla s tím nápadem, abychom se vydali do Sullivans Pointu.

„Měli bychom tam dorazit ještě dnes odpoledne,“ řekla. „Phile, bude se ti tam strašně líbit. Je to nejkouzelnější místo na světě. Obrovské borovice a úzký proužek pevniny, který vybíhá do jezera. Doufám, že rád plaveš.“

„Myslíš, že Buster Crabbe rád plave?“ zeptal jsem se.

„Buster Crabbe asi ano, když je to tak slavný sportovec a herec. Ale mě zajímá, jestli rád plave Phil Colby.“

„U jakého města to leží?“ zeptal jsem se. „Je tam vůbec nějaké město?“

„Sullivan’s Corners,“ odpověděla. „Jen pár kilometrů od Sullivans Pointu. Je to jenom městečko. Maličké. Starobylé.“

„Nic většího tam v okolí není?“

„Davistown.“

„O tom jsem v životě neslyšel.“

„Je velké.“

Vyprávěla mi všechno, co věděla o Davistownu a také o Sullivan s Corners a Sullivan’s Pointu, a tohle povídání nám vydrželo až do oběda. Zastavili jsme v Howard Johnson’s, v klidu jsme si dali malé občerstvení a potom jsme pokračovali po hlavní silnici. Jeli jsme pomalu, povídali si, smáli se a pomalu jsme se začínali skutečně cítit jako na dovolené, jestli rozumíte, co mám na mysli. Nakonec se před námi začaly objevovat silniční ukazatele do Davistownu a potom do Sullivans Corners; třicet kilometrů do Sullivans Corners, dvacet kilometrů, deset kilometrů a potom obrovská cedule s nápisem „Vítejte v SULLIVAN’S CORNERS“. Asi kilometr za ní jsme narazili na policistu. Ann si ho všimla dřív než já.

„Miláčku,“ vzdychla, „nechci tě znervózňovat, ale máme v patách muže zákona.“

Zaletěl jsem pohledem do zpětného zrcátka a letmo jsem spatřil modrou uniformu na motocyklu. Ten policista jel asi sto metrů za námi a stále se držel za pravým zadním nárazníkem, mimo zorné pole mého postranního zrcátka, abych ho nezpozoroval. Mrkl jsem na tachometr.

„Jedu jenom šedesátkou,“ řekl jsem Ann.

Policista nás předjel, zastavil a seskočil z motorky. Byl to vysoký svalnatý chlápek s brunátným obličejem a hnědými vlasy. Na očích měl brýle proti slunci, a když došlápl na zem, protáhl se, zívl a nenuceným krokem přistoupil k vozu z levé strany, kde jsem za volantem seděl já.

„Zdravím,“ řekl.

„Dobrý den,“ odpověděl jsem.

„Spěcháte?“

„Ne,“ řekl jsem.

„Ne? Maximální rychlost v tomhle státě je osmdesát kilometrů za hodinu. Vy jste se tu řítil nejmíň stovkou.“

V první chvíli mě napadlo, že jsem se přeslechl. Zadíval jsem se mu do usmívajícího se obličeje a snažil se něco vyčíst z jeho očí schovaných za slunečními brýlemi.

„Děláte si legraci,“ vypravil jsem ze sebe konečně.

„Myslíte?“ odpověděl a vytáhl pokutový bloček.

„Jsem policista,“ řekl jsem mu. „Kromě toho jsem jel šedesátkou.“

„Jel jste stovkou a pro mě za mě můžete být třeba soudce,“ prohlásil. „Ukažte mi řidičský průkaz a doklady od vozidla.“

„Podívejte…“

„Dejte mi řidičský průkaz a doklady od vozidla,“ opakoval, tentokrát už mnohem ostřejším tónem.

Rozevřel jsem náprsní tašku, tak aby viděl můj služební odznak, připevněný uvnitř, a podal jsem mu řidičský průkaz, policejní průkaz zatavený ve fólii a průkazku člena Charitativní policejní organizace.

„Ty nesmysly si nechte,“ řekl mi. „Chci jenom řidičský průkaz a doklady k vozidlu.“

„Ty nesmysly patří k řidičskému průkazu,“ odpověděl jsem. „Možná byste se na ně měl radši podívat.“

Mrkl na doklady. „Takže jste detektiv třetí třídy,“ řekl. „A co má být? V tomhle státě nedovolujeme překračovat rychlost nikomu. Ani detektivům z protějšího břehu řeky.“ Vrátil mi průkazky, rozevřel řidičské oprávnění a zeptal se: „Kde jsou doklady k vozidlu?“

Až do tohohle okamžiku jsem doufal, že vyváznu s nějakou drobnou poznámkou o policistech překračujících povolenou rychlost – kterou jsem ale v žádném případě nepřekročil. Jenomže když mi připomněl ty doklady od vozidla, uvědomil jsem si, že jsme o nich s O’Harem vůbec nemluvili. V očekávání nejhoršího jsem sáhl do přihrádky v palubní desce.

„To auto jsem si půjčil,“ řekl jsem. „Doufám, že je má majitel uložené tady v přihrádce.“

„Tak vy jste si ho půjčil, jo?“ řekl ten policista.

„Ano. Od svého kolegy, také detektiva.“

„Ty doklady jsou vevnitř?“

Prohrabával jsem se všelijakými krámy, které měl O’Hare nastrkané v přihrádce. Objevil jsem tam baterku, mapu New Hampshire, brožurku „Projeďte Spojené státy v chevroletu“, několik účtenek z benzinky a – především – dvaatřicítku.

„Co to je?“ zeptal se policista.

„Eh?“ vyhrkl jsem, protože mi okamžitě došlo, že nemluví o mapě New Hampshire.

„Máte na tu pistoli povolení?“

„Jsem policista,“ odpověděl jsem. „Víte zatraceně dobře, že nepotřebuju žádné povolení na –“

„Čí je ta zbraň?“

„Zřejmě O’Hareova. To je ten policista, od kterého jsem si půjčil auto.“

„Našel jste ty doklady od auta?“

„Ne,“ přiznal jsem sklesle.

„Tak byste měl ve svém vlastním zájmu rozhodně jet se mnou,“ řekl policista.

„Proč?“

„Jak mám vědět, že jste to auto neukradl? Jak mám vědět, že ty doklady, co jste mi ukázal, nejsou falešné?“

„Předložil jsem vám svůj služební odznak,“ odpověděl jsem. „Tu placku jsem rozhodně ve frcu nekoupil.“

„Mohl jste ji taky ukrást,“ odpověděl policista. „Jeďte za mnou.“

„Poslyšte…“

„Nesnáším fráze,“ usmál se policista. „Ale můžete to vysvětlit soudci.“ Potom odkráčel ke své motorce, jako kdyby se chystal na start mezinárodních motocyklových závodů.

„Zatracenej idiot,“ utrousil jsem.

„Jel jsi šedesátkou,“ řekla Ann. „Jsem tvůj svědek.“

„Jistě, jenomže komu soudce uvěří? Mně, nebo policajtovi?“

„Ale miláčku,“ řekla Ann. „Vždyť jsi policajt.“

„A proč mi sakra O’Hare nedal papíry od auta? Taková pitomá…“

„Náš přítel vyjíždí,“ upozornila mě Ann.

DRUHÁ KAPITOLA

SMÍRČÍ SOUDCE SE JMENOVAL HANDY. Byl to vysoký muž něco přes čtyřicet, s nádhernou hřívou sněhově bílých vlasů. Měl bleděmodré oči, plná ústa se srdcovitě krojeným horním rtem a úřadoval ve srubu, který stál asi dvě stě metrů od hlavní silnice. Podle všeho tam také bydlel, a když jsme za ním přijeli, choval se, jako kdybychom byli jeho hosté, které pozval na odpolední čajový dýchánek.

„Pojďte dál, pojďte dál,“ zval nás dovnitř a potom se obrátil k policistovi. „Dobré odpoledne, Frede.“

Fred si stáhl rukavice, sundal sluneční brýle a vykročil za námi do srubu. Jednu stěnu místnosti zdobil starý krb, u kterého se zřejmě zahříval horkým grogem ještě George Washington a jeho muži. Nad krbem visely soudcovy akademické diplomy spolu se šavlí z občanské války, která veškeré washingtonovské reminiscence okamžitě rozsekala na kousky. V místnosti ještě stála dlouhá pohovka, několik křesel a pianino a na stěně visel obraz od Granta Wooda. Na konferenčním stolku před pohovkou ležela skleněná broušená dóza na cigarety a popelník.

„Pane soudce,“ řekl Fred, „tentokrát vám vedu někoho zajímavého.“

„Posaďte se, vy i vaše žena,“ vyzval nás soudce Handy. „A buďte tu jako doma.“

„Nejsme manželé,“ namítla Ann. V tom okamžiku začaly dostávat jasné obrysy všechny vtípky, které v našem okrsku zaznívaly v souvislosti s Mannovým zákonem z roku 1910 o zákazu obchodu s bílým masem.

„Oh?“ podivil se Fred. Jeho šedivé oči, které už neměl zakryté slunečními brýlemi, se teď dívaly mrazivě.

„Jak zní obvinění?“ zeptal se smírčí soudce Handy a jeho hlas zněl – potom, co se dozvěděl, že já a Ann nejsme manželé – už daleko upjatěji.

„Překročení rychlosti,“ prohlásil Fred. „Řízení bez dokladů k vozidlu. Vydávání se za policistu. Porušení Mannova –“

„Počkejte chvilku,“ přerušil jsem ho rozčileně. „Sakra, počkejte chvíli.“

„Nezdá se vám něco, synku?“ zeptal se Handy.

„Všechno se mi nezdá,“ odpověděl jsem. „Radši byste měl svého motorkářského šampióna poučit, jaké důsledky může mít neoprávněné zatčení.“

Handy se pousmál. „Na Freda se nezlobte,“ řekl mi. „Nedělá nic jiného než svoji práci.“ Poškrabal se na hlavě. „Takže překročení rychlosti?“

„Jel jsem rychlostí šedesát kilometrů za hodinu.“

„Na úseku, kde je rychlost omezena na čtyřicet kilometrů,“ vložil se do hovoru Fred.

„Maximální rychlost na hlavní silnici je –“

„Ale ne při průjezdu obcí Sullivan’s Corners. Na vjezdu do města je značka. Čtyřicet kilometrů za hodinu.“

„Sám jste přiznal, že jste tuto rychlost překročil,“ řekl Handy. „To je deset dolarů. A co to ostatní?“

„Auto jsem si půjčil od kamaráda. Je také detektiv. Zavolejte mu na třiadvacátý okrsek a on vám to potvrdí.“

„Vy jste detektiv?“ zeptal se soudce a zvedl obočí.

„Tvrdí to o sobě,“ ozval se Fred. „V tom autě, co stojí venku, je v přihrádce dvaatřicítka.“

„V postranní kapse mám ještě osmatřicítku,“ prohlásil jsem. „Poslyšte, zavolejte poručíkovi Franku DeMorrovi, detektivovi z mého okrsku.“ Sáhl jsem do náprsní tašky a vytáhl z ní navštívenku. „Tady máte jeho číslo. Povězte mu, že jste zadrželi Phila Colbyho, jednoho z jeho detektivů, kvůli překročení rychlosti. Zeptejte se ho, jestli se za policistu jenom vydávám, a zjistěte si u něj, jestli jsem si půjčil auto od detektiva Burryho O’Harea!“

„Podle Mannova –“ ozval se zase Fred.

„Mannův zákon neznamená vůbec nic, pokud na mě nechcete hodit, že jsem se dopustil nemravného chování,“ zarazil jsem ho. „Nechtěl byste si radši zase nasadit ty sluneční brýle, abyste za nimi schoval svoje špinavé myšlenky?“

„Poslyšte…“ začal Fred, ale soudce zvedl ruku s rozevřenou dlaní.

„Podle mě bychom na to číslo měli zavolat, Frede,“ prohlásil soudce. Vzal si ode mě navštívenku, přistoupil k telefonu vedle krbu, a než požádal o spojení, vyměnil si několik zdvořilostních frází s telefonistkou v centrále. A zatímco pak čekal, až někdo v třiadvacátém okrsku zvedne sluchátko, zadíval se na mě a poznamenal: „Ten hovor je na účet volaného.“

Přikývl jsem a nijak to nekomentoval.

Za chvilku Handy řekl: „Haló, prosím poručíka DeMorru.“ Potom se odmlčel a jenom poslouchal. „Není tam? A kdy myslíte, že přijde?“ Handy znovu ztichl a pak řekl: „Tady je soudce Handy ze Sullivans Corners. Máme tady muže, který tvrdí, že je policista z vašeho okrsku. Phil Colby. Cože? Ach ano, jistě.“ Zakryl mluvítko a otočil se ke mně. „Přepojuje mě do detektivního oddělení.“

Zhluboka jsem vydechl a čekal. Ann si odevzdaně povzdechla.

„Haló?“ ozval se znovu Handy. „Tady je soudce Oliver Handy, Sullivans Corners. Kdo je u telefonu? Ach, těší mě, detektive Thompsone.“

„To je Sam Thompson,“ řekl jsem. „Dejte mi ho, ať si s ním promluvím.“

„Okamžik,“ otočil se ke mně soudce. „Máme tady mladíka jménem Phil Colby, který o sobě prohlašuje, že je detektiv. Cože? Je? No, to je dobře. Řídí auto, o kterém tvrdí, že si ho půjčil,“ řekl Handy.

„Cože? Skutečně si ho půjčil! Od vás? Ne? No, můžu tedy mluvit s tím člověkem, od kterého si ten vůz vypůjčil?“ Handy znovu zmlkl a poslouchal. Já jsem čekal. „Takže tam není? A kde tedy je? Venku. Kde že je? Má službu v terénu? Co to…“

„Ta služba je…“

„Kdy se podle vás vrátí?“ zeptal se Handy. „Oh, rozumím. Tak tohle tomu našemu mladíkovi moc nepomůže.“

„Poslyšte, necháte mě, abych si s ním promluvil?“ zeptal jsem se.

„Okamžik,“ odpověděl mi Handy a zase pokračoval v telefonickém hovoru. „Nemůžu ho pustit, dokud si nepromluvím s tím člověkem, který mu půjčil to auto,“ řekl Thompsonovi. „Chápete to, ne? Kromě toho překročil povolenou rychlost.“

„Můžu si s ním, prosím vás, promluvit?“ požádal jsem ho znovu.

„Okamžik,“ řekl Handy Thompsonovi. „Chce s vámi mluvit.“ Doslova jsem vystřelil přes celou místnost a Handy mi podal sluchátko.

„Ahoj, Same,“ řekl jsem.

„Ahoj, Phile,“ pozdravil mě Sam. „Co je novýho?“

„Nešaškuj, bud tak laskav,“ odpověděl jsem. „Trčím v tomhle Vidlákově…“ Zarazil jsem se, protože jsem přímo fyzicky cítil, jak se Handymu v těle napínají všechny svaly.

„Neměl bys těm venkovanům dávat najevo, jak tě vytáčejí,“ poznamenal Sam a zamlaskal. „Měl bys mít víc fištrónu.“

„Jel jsem jenom šedesátkou!“ pokračoval jsem.

„V kradený káře, co?“

„V O’Hareově káře. Kde ten zatracenej O’Hare vůbec je?“

„Má akci v terénu.“

„Jakou akci, propána!“

„Phile, chápu, že máš potíže, ale jak víš, snažíme se pracovat, i když tady nejsi. O’Hare je venku a snaží se skřípnout jednoho zloděje.“

„No a kdy se vrátí?“

„Kdybych to s tím zlodějem mohl probrat, dal bych ti konkrétnější odpověď. Bohužel…“

„Fajn, fajn. Povíš mu, hned jak přijde, aby mi sem určitě zavolal?“

„Na jaký číslo?“ zeptal se Sam.

„Sullivan’s Corners 8-7520,“ přečetl jsem ze štítku na telefonu.

„Hele, kamaráde,“ řekl Sam.

„Jo?“

„Když tě skřípli, vytáhli na tebe Mannův zákon?“ zašeptal.

„Jdi do háje,“ řekl jsem a zavěsil.

„Tak co?“ zeptal se Handy.

„Ten člověk, který mi půjčil auto, zavolá, hned jak se vrátí. Těch deset dolarů chcete hned, nebo později?“

„Co můžeš udělat ihned…“ usmál se Handy.

O’HARE ZAVOLAL až v jednu hodinu po půlnoci. Ann se schoulila na pohovku a klimbala. Handy bafal z dýmky a vyprávěl mi, že v Pointu jsou skvělé podmínky k rybaření. Když zazvonil telefon, vyskočil jsem ze židle. Handy mi gestem ruky naznačil, abych se zase posadil, a potom se odkolébal k přístroji a zvedl sluchátko.

„Haló?“ řekl. „Ano, tady je soudce Handy. Ach, to je detektiv O’Hare? Těší mě.“ Potom poslouchal a pokyvoval hlavou. „Ano, to je v pořádku, to je v pořádku. No, to jsem skutečně rád. Samozřejmě ho okamžitě pustíme. Děkuju vám… cože? Ach, samozřejmě, okamžik.“ Přikryl mluvítko. „Chce s vámi mluvit,“ řekl mi.

Přistoupil jsem k telefonu. „Haló?“

„Hele, člověče, co tě to napadlo, štípnout mi auto!“

„Nemáš na práci nic lepšího než vtipkovat při meziměstským hovoru na státní útraty?“ odpověděl jsem, ale už s úsměvem.

„Už je tam všechno v pořádku?“

„Ano. Díky, Burry.“

„Jsem pitomec, že jsem zapomněl na ty papíry k autu. Nechceš je třeba poslat?“

„Ne, zapomeň na to. Blesk dvakrát na stejný místo neuhodí. Chytil jsi toho svýho zloděje?“

„Cože? Aha, ne, ten hajzl se dneska v noci neukázal. Možná že má taky dovolenou.“

„Možná. Burry, ještě jednou děkuju.“

„Už o tom nemluv, kamaráde. Měj se fajn.“ Odmlčel se. „Ještě něco…“

„Jo?“

„Ten Mannův zákon…“ řekl a zavěsil.

Když jsem se vrátil k pohovce, abych vzbudil Ann, usmíval jsem se od ucha k uchu. Zprudka se posadila, jako kdybych jí dal políček, a vyhrkla: „Co je? Co se děje?“

„Jsme volní.“

„Tak už pojďme,“ prohlásila.

Potřásli jsme si pravicí se soudcem Handym a vyšli k vozu. Začínalo mi být chladno, takže jsem zatáhl střechu a vyjel z příjezdové cesty vedoucí k soudcovu srubu.

„Díky bohu, že je to za námi,“ oddechl jsem si.

„Hmmm,“ přitakala Ann.

„Chce se ti spát?“

„Ano.“

„Tak si ještě zdřímni. Až dojedeme do Sullivan’s Pointu, vzbudím tě.“

„Ne,“ namítla. „Radši teď zůstanu vzhůru a vyspím se v noci. Kromě toho si s tebou chci promluvit.“

„O čem?“

„Máš strašně prchlivou povahu. Zjistila jsem to až dneska.“

„Já vím. Dokážu se vytočit i kvůli maličkosti.“

„Měl by ses snažit trochu se ovládat.“

„Máš pravdu, to bych měl.“

„Miluju tě, Phile,“ řekla a najednou strašně zvážněla.

„A já zase miluju tebe,“ odpověděl jsem.

„Stýská se ti po práci?“

„Stýská? Proboha, připadám si tak svobodně jako ještě nikdy v ži votě. Vždyť jsem dneska nedělal nic jiného než si povídal s klukama.“

„Za chvíli jsme na místě,“ řekla Ann. „Nanejvýš za půl hodiny.“

„Myslíš, že tam seženeme ubytování?“

„No jistě,“ odpověděla. „Je tam spousta možností.“

TŘETÍ KAPITOLA

Když JSME DORAZILI do MÉSTECKA Sullivans Corners, působilo jako po vymření. Po tom, jak mi Ann vylíčila jeho velikost, jsem sice nečekal, že nás uvítají zářící neony, ale aspoň jsem doufal, že tu a tam uvidím aspoň živáčka.

Městečko se rozkládalo na úpatí strmého kopce. Ten svah mi doslova vyrazil dech, protože se před námi zčistajasna vynořil zajednou prudkou zatáčkou silnice. Člověk jí projede a najednou se přímo před ním objeví sráz, reflektory auta svítí jenom do černočerné noci a potom se dotknou cedule s nápisem SULLIVAN’S CORNERS a upozorněním, že nejvyšší povolená rychlost je čtyřicet kilometrů za hodinu. Nepřekročit v chevroletu čtyřicítku, zvláště na takhle svažité silnici, bylo dost obtížné, ale měl jsem ještě v živé paměti svůj předcházející spor s místními představiteli zákona, takže jsem šlapal na brzdový pedál Burryho vozu jako o život. Myslím, že jsem si počínal až příliš opatrně. Fred a jeho lidi, stejně jako všechno ostatní v Sullivan’s Corners, už zřejmě tvrdě spali.

Město podle všeho začínalo v místě, kde končil sráz kopce. Na jeho úpatí se rozprostírala nevelká rovina s kruhovým objezdem uprostřed. Po jeho obvodu stály zavřený bar, zavřená restaurace s rychlým občerstvením, zavřený hotel s cedulí „Plně obsazeno“ a zavřená kulečníková herna. Na kruhovém objezdu chyběly jakékoliv silniční značky. Jediným náznakem aspoň nějakého dopravního značení bylo poblikávající výstražné žlutavé světlo na silnici daleko za prázdnou policejní budkou uprostřed okruhu. Zabrzdil jsem a vyklonil se z okénka.

Město tonulo v naprostém tichu. Občas se ozvali jenom cvrčci a sarančata a potom ještě odkudsi z dálky nějaké zvířecí zvuky, ale to bylo všechno. Výstražné světlo vrhalo na náš chevrolet žlutavé odlesky. Ve vzduchu se vznášel chlad a vlhkost. Všiml jsem si, že mi od úst stoupají obláčky páry. „Kam teď?“ zeptal jsem se Ann.

„Podle toho, co si pamatuju, bys měl projet městem a potom odbočit do Pointu.“

„Kde je ta spousta míst k ubytování, o kterých jsi mluvila?“

„Měla by být kolem silnice do Pointu.“

Nastartoval jsem chevrolet, zařadil rychlost, vydal se po kruhovém objezdu a projel městečkem a přitom jsem neustále dbal, abych nepřekročil povolenou čtyřicetikilometrovou rychlost. Celé město na mě působilo jakýmsi provizorním dojmem. Hlavní silnici lemovaly obchody, které člověk najde v každém městě, ale měl jsem z nich pocit, jako kdyby je sem někdo naházel jen tak halabala, ve velkém spěchu. Budily ve mně představu, že při hrozícím výbuchu atomové bomby by se daly během pěti sekund úplně rozebrat a schovat někam pod zem. Město, které v jednu hodinu po půlnoci v člověku vyvolává podobné pocity, působí dost nehostinně. Třiadvacátý okrsek také není žádný ráj. Je tam spousta lidí, kteří žijí v těch nejhorších podmínkách, jaké si člověk pro jiného člověka dokáže vymyslet. Je špinavý a zkorumpovaný a pohybuje se v něm množství pasáků, překupníků, prostitutek, gangsterů, propuštěných kriminá
lníků i drobných zlodějíčků, ale je součástí největšího města na světě, pulzuje v něm stejný život jako v srdci tohoto velkoměsta, a navzdory veškeré špíně v něm koluje tatáž krev a ozývá se smích. Ve třiadvacítce se lidé přepadávají a vraždí, to jistě. Ale jsou tam také milenci, co se vodí za ruku nebo si kradou polibky ve světle, které se line ze střešních oken. Skoro na všech dveřích v třiadvacítce jsou bezpečnostní zámky, to je pravda. Ale za všemi těmi dveřmi žijí lidé. Ve třiadvacítce se vyskytují různá stinná zákoutí a není to právě nejbezpečnější místo na světě, pokud si člověk v noci vyjde na procházku. Ale ve dne tu svítí slunce, a dokonce i ty nejhanebnější tváře se usmívají, pokud se k němu natočí a nechají na sebe dopadat jeho paprsky.

V Sullivans Corners jsem měl dojem, že tam se nikdo příliš nesměje. Zdálo se mi, že stíny, které vyplňují úzké uličky mezi domy s průčelími z úzkých prken, s východem slunce nezmizí. Vím, že je to směšné. V noci před rozedněním může vypadat hrozivě jakékoliv městečko. Jakékoliv městečko může působit nehostinně. Kromě toho mám možnost dívat se na všechno zpětně, z hlediska událostí, které se v Sullivans Pointu a v městečku Sullivans Corners odehrály později. Ale moje tehdejší pocity nijak nesouvisely s tím, co se mělo stát během několika následujících hodin. Ten pocit si vybavuju naprosto zřetelně, stejně jako si vzpomínám, že jsem vytáhl postranní okénko auta, protože mě zčistajasna zamrazilo.

Málem jsme přehlédli malou cedulku připevněnou k jedné z telegrafních tyčí. Vlastně jsem už byl těsně za ní, když na mě Ann zavolala: „Tady je to, Phile.“

„Kde?“

„Právě jsme to přejeli.“

Zařadil jsem zpátečku a zacouval. Ta cedulka byla široká nanejvýš patnáct centimetrů a právě tak dlouhá, aby se na ni vešel ledabyle napsaný nápis Sullivans Point. Jedna strana cedulky měla tvar špičky. Silnice, na kterou ukazovala, byla černá jako Hitlerovo srdce.

„Vypadá moc lákavě,“ poznamenal jsem.

„Dál už cestou uvidíme světla,“ slíbila mi Ann. „A taky něco k ubytování.“

Mrknul jsem na tachometr a odbočil naznačeným směrem. Silnice byla úzká a křivolaká a silničáře neviděla od té doby, co ji tady položili nejspíš ještě Mohykáni. Drncali jsme po ní a neustále za sebou zvedali oblaka prachu. Znovu jsem se zadíval na tachometr. Urazili jsme asi šest kilometrů, ale nezahlédli jsme ani jediné světélko.

„Tady bývaly různé ubytovny,“ pípla Ann. „Třeba teď před sezonou ještě nemají otevřeno. Je teprve červen, víš?“

„Ano, vím.“

„Zlobíš se na mě, Phile?“

„Ne,“ odpověděl jsem upřímně. „Ne, Ann, je to jenom… no, máš za sebou náročný den a k obědu jsi snědla jenom sendvič a… no, doufal jsem, že najdeme nějaké fajn ubytování. Musíš už být vyčerpaná.“

„Jsem unavená,“ přiznala. „Co chceš dělat?“

„Pojedeme až na konec téhle silnice. Stejně se tady nemůžu otočit. Je strašně úzká.“

„Mrzí mě to,“ omlouvala se.

„Nesmysl. Jestli tady nic nenajdeme, vždycky se můžeme vrátit do Davistownu. Říkala jsi, že je to dost velké město.“

„Ano, je.“

„Fajn. Takže se můžeme spolehnout, že tam něco najdeme.“

„Tak dobře, Phile.“ Z jejího hlasu jsem vycítil, že se o ni pokouší spánek. Z hrudi se jí vydral vzdech, který svědčil o jejím vyčerpání. Podvědomě jsem sešlápl plynový pedál.

Během následujících zhruba deseti kilometrů jsme minuli několik motelů, ale všechny byly zavřené a neosvětlené, nikde nebylo ani živáčka a neparkovala před nimi žádná auta. Už jsem se nemohl dočkat, až dojedeme na konec silnice a Pointu, protože – ačkoliv jsem se mohl otočit na prostranství před kterýmkoliv motelem – umínil jsem si, že musím vidět ty „obrovské borovice a úzký proužek pevniny, který vybíhá do jezera“. Bylo to směšné, ba přímo dětinské, a mohl jsem ušetřit Ann i sobě spoustu zbytečných problémů, kdybych se tehdy otočil a rozjel se do Davistownu. Ale chtěl jsem zažít pocit zadostiučinění, že jsme aspoň dorazili k původnímu cíli, když už nás během dne potkaly takové trampoty. Ann na tom zřejmě nijak zvlášť nezáleželo, protože na sedadle pro spolujezdce postupně upadala do ospalého bezvědomí. Hlavou se mi opírala o rameno a skrčené nohy si složila pod sebe. Poznal jsem, že je u úplně mimo, protože když se vedle mě uvelebovala, sukně se jí vyhrnula nad kolena, ale ona se vůbec nenamáhala stáhnout ji dolů. Ann měla krásné nohy, ale v tu chvíli jsem jim nevěnoval nejmenší pozornost, protože silnice byla stále úzká, křivolaká, prašná a plná výmolů a protože mě poháněla nutkavá touha dojet až do Pointu, nadýchat se vůně borovic a vlhkého vzduchu od jezera a potom se vrátit do civilizace.

Vtom mě vyděsilo světlo. Jenomže nebýt jeho, asi bych vjel přímo do jezera a oba nás utopil. Když jsem to světlo uviděl, automaticky jsem sešlápl brzdu a v tomtéž okamžiku přední světla vozu zavadila o molo a dotkla se vodní hladiny. Zůstal jsem stát asi tři metry před molem a pootočil se na sedadle.

„Ann?“

Ann mi neodpověděla. Tvrdě spala, sukni vyhrnutou nad kolena, hlavu stočenou do strany, jak mi spočívala na rameni. Opřel jsem jí hlavu o zadní opěrku sedadla, vysoukal se z vozu a tiše zavřel dveře, abych ji nevzbudil. Světlo vycházelo ze srubu, který stál na konci širokého prostranství vysypaného drobným štěrkem. Nad vchodem na prostranství visela cedule s jediným slovem: MOTEL.

Zvedl jsem k té ceduli hlavu, když vtom se dveře srubu otevřely a z nich se na štěrk před nimi vylilo jantarové světlo. Na prahu stál nějaký muž. V rukou držel brokovnici.

„Kdo je to?“ zavolal.

„Tu brokovnici nechte být,“ řekl jsem. „Hledám ubytování.“

„Kdo jste?“ zavolal, aniž se pohnul z místa. Byl malý a podsaditý, ale kvůli světlu, které ho ozařovalo pouze zezadu, jsem rozeznával jenom jeho obrysy a neviděl mu do obličeje. Zdálo se mi, že je plešatý a na sobě má tílko a kalhoty, ze kterých mu od pasu po stranách visely uvolněné šle.

„Jmenuju se Phil Colby,“ představil jsem se.

„Neznám vás, Colby,“ odpověděl.

Já vás taky neznám. Chci dvě chatky. Máte otevřeno?

„Proč dvě chatky?“

„Mám s sebou dívku,“ řekl jsem. „Svou snoubenku.“

Trvalo notnou chvíli, než muž strávil moji informaci. Postavil brokovnici k veřejím a řekl: „Počkejte tam.“ Potom zašel dovnitř. Když se za chvilku zase objevil, šle měl už na ramenou a v ruce držel dlouhou baterku na šest monočlánků, která vrhala světelný kužel na štěrkovou plochu. Kráčel se skloněnou hlavou a obličej mu stále halil stín.

„Jmenuju se Barter,“ řekl, když došel až ke mně. „Mike Barter.“

Napřáhl jsem paži k pozdravu, ale buď si toho nevšiml, nebo mi prostě nechtěl podat ruku.

„Těší mě, pane Bartere.“

„Kde je to děvče?“ zeptal se Barter.

„V autě.“

Vykročil k vozu, kužel světla stále zacílený na zem před sebou. Když došel až k němu, zamířil baterkou do okénka.

„Hej!“ zarazil jsem ho. „Spí. Dejte to světlo pryč!“

Zdálo se, že mě neslyší. Naklonil se k okénku, a než jsem k němu přiskočil, mířil už kuželem na Anniny obnažené nohy. Sukně se jí vykasala ještě o trochu výš, takže se jí v prudkém světle baterky objevilo stehno. Popadl jsem Bartera za rameno a zprudka ho otočil.

„Tak jste se přesvědčil?“ zeptal jsem se upjatě.

„Přesvědčil o čem?“

„Ze je tam dívka.“

„Pěkná,“ poznamenal.

„Díky.“

„Myslím, že ty dvě chatky pro vás mám.“

Teprve teď jsem mu viděl do tváře. Byl to kulatý masitý obličej porostlý strništěm vousů, s rozplácnutým nosem a hluboce zasazenýma černýma očima. Nelíbil se mi.

„Dvě sousední chatky,“ řekl jsem.

„Jasně,“ odpověděl.

„S koupelnou,“ dodal jsem.

„Vzadu za kanceláří jsou sprchy,“ řekl Barter. „Stavíme teď nový chatky se sprchama, ale budou hotový až čtvrtýho července. To mi začíná sezóna. Oficiálně ještě nemáme otevřeno,“ prohlásil.

„Tou dobou už budeme pryč,“ řekl jsem.

„Jak dlouho tu míníte zůstat?“

Znovu jsem se mu zadíval do obličeje, ale nelíbil se mi o nic víc než předtím. „Jenom přes noc,“ odpověděl jsem.

„Hmmm. Takže ty sprchy jsou za kanceláří. Máte zájem?“

Uvažoval jsem, jestli bych radši neměl zase nasednout do auta a na motel pana Bartera zapomenout než vzít zavděk ubytováním, které rozhodně nebude žádné apartmá ve Waldorfu. Ale ze všeho nejdůležitější se mi v tu chvíli zdálo dostat Ann do postele. To znamená uložit ji do postele ke spánku. Do její postele. Chci tím říct… Chci říct…

„Zůstaneme tady,“ odpověděl jsem Barterovi.

„Sedm dolarů za každou chatku,“ prohlásil. „Předem.“

„Fajn.“

„Mám jít s vámi do kanceláře?“ zeptal jsem se a zaletěl pohledem k vozu. Barter to pochopil. „O to děvče se nebojte. Ať zůstane tam, kde je.“

„Jistě,“ přitakal jsem a vykročil za Barterem do srubu. Visela na něm nezbytná tabule, která oznamovala, že tam sídlí KANCELÁŘ MOTELU. Vnitřek byl obložený sukovitým borovicovým dřevem. Stál tam stůl a skříň, několik úložných skříněk a židle. Na stěně za stolem visel obrázek nahé Marilyn Monroe a pod ním – snad jako omluva za ten portrét – maličký kalendář. Nějaká rozvášněná mužská ruka naškrábala na Marilynino břicho, co by s ní dotyčný nejradši udělal. Barter vytáhl šuplík od stolu, vylovil z něj knihu hostů, otevřel ji a strčil přede mě.

„Zapište se zatím sám. To děvče se může podepsat až ráno, než odjedete.“ Všiml si mého rozpačitého pohledu. „Ten záznam je pro pořádek. Každej, kdo si pronajme chatku, se musí podepsat. Ledaže byste se chtěli zapsat jako manželé. V tom případě bych vám dal jednu chatku a mohl byste se podepsat za oba.“

„No, vezmeme si dvě chatky,“ řekl jsem.

„Pro každýho jednu samostatnou,“ poznamenal Barter. „Takže to děvče se bude muset zapsat ráno.“

„Dobře,“ řekl jsem. Podepsal jsem se a sáhl pro náprsní tašku. Barter přistoupil ke skříni a vytáhl z ní pár ručníků. Když se ke mně zase vrátil, na stole už leželo čtrnáct dolarů a náprsní tašku jsem měl opět uloženou v kapse.

„Dám vám dvanáctku a třináctku,“ řekl.

„Stojí vedle sebe?“

„No, ne tak docela. Těsně vedle sebe stojí jedenáctka a dvanáctka. Mezi dvanáctkou a třináctkou vede úzká příjezdová cesta.“

„Tak mi dejte jedenáctku a dvanáctku.“

„Nemůžu. Jedenáctka je obsazená.“

„Tak mi dejte třináctku a čtrnáctku.“

„Čtrnáctka je taky obsazená.“

„Tak dobře,“ řekl jsem znechuceně. „Tak dobře.“

„Jestli si chcete začít vykládat svoje věci, ty ručníky vám tam zanesu sám.“

„Fajn,“ odpověděl jsem. Vyšli jsme z kanceláře a Barter se vydal se svou baterkou po pěšině; potom se na jedné chatce rozsvítilo světlo a já pod ním spatřil číslo třináct. Nakonec Barter i s ručníky zmizel uvnitř. Popošel jsem k autu a naklonil se dovnitř. „Ann,“ zašeptal jsem.

„Mmmm?“

„Ann, jsi vzhůru?“

„Uhmmm,“ zabrumlala.

„Ann, našel jsem na dnešek nocleh.“

„Fajn,“ vzdychla.

„Chceš vystoupit hned teď?“ zeptal jsem se.

Ann neodpověděla.

„Zlatíčko?“

Žádná odpověď. Vzdychl jsem, obešel auto, otevřel dveře na její straně a napřáhl k ní ruce. Když jsem ji zvedal, skoro se nepohnula. Napnul jsem všechny svaly, a jakmile jsem ji vytáhl z auta, trochu jsem si ji nadlehčil v náruči a zamířil s ní k chatkám. Z třináctky právě vycházel Barter.

„Je tam uklizeno. Ložní prádlo se vyměňovalo dneska odpoledne a ručníky jsem tam dal teďka.“ Zaletěl pohledem k Ann a pátravě se na ni zadíval. „Spí jako zabitá, co?“

„Máme za sebou dlouhou cestu,“ vysvětlil jsem mu.

„Hezký děvče,“ odpověděl, aniž od ni odtrhl pohled. „Co kdybyste ji už uložil do třináctky? Já vám zatím připravím dvanáctku.“

„Dobře.“ Vystoupal jsem po schodech do chatky. Nabízela pohled na stejné obložení ze sukovité borovice jako kancelář. Byla tam dvě okna, postel, javorový prádelník, umyvadlo a skříň. Přistoupil jsem k posteli, položil na ni Ann a potom jsem zpod ní vytáhl přikrývku. Všiml jsem si, že v místnosti stojí naftová kamna, ale zdálo se mi, že na posteli je dost přikrývek, takže Ann žádné topení nebude potřebovat. Zul jsem jí boty, nechal v chatce rozsvíceno a došel jsem k autu pro její zavazadla. Když jsem se vrátil, ještě spala. Uložil jsem kabely do skříně a došel k posteli. Zvedl jsem ji do sedu, vzadu jí rozepnul zip a dost lopotně – protože taková spící dívka má úplně bezvládné ruce a nohy-jsem ji svlekl šaty. Nechal jsem ji jenom kalhotky a podprsenku a vytáhl jí přikrývku až po bradu. Její bílé šaty jsem pověsil na ramínko do skříně. Kabelku, kterou jsem vzal z auta, jsem nechal ležet na prádelníku. Zhasl jsem světlo a vyšel ven.

Barter stál hned vedle dveří do chatky a v obličeji měl lačný výraz. Při pohledu na ten jeho chtivý úsměv mě napadlo, jak dlouho už tam asi čeká.

„Všechno jste uložil?“ zeptal se a zvedl obočí.

„Uložil,“ přitakal jsem odměřeně a zavřel dveře do Anniny chatky.

„Máte už všechno připravený,“ řekl. Přešel jsem úzkou příjezdovou cestu, vysypanou štěrkem, která oddělovala chatky číslo dvanáct a třináct. Barter nechal rozsvíceno a já jsem zahlédl čisté ručníky, které položil na poličku vedle umyvadla.

„Ty sprchy jsou v provozu?“ zeptal jsem se.

„Voda teče pořád,“ oznámil mi Barter pyšně.

„Dobře. Osprchuju se a půjdu si lehnout.“

„Jak je libo,“ odpověděl a na okamžik se odmlčel. „Na cestu si vezměte koupací plášť, jo? Mám tady i jiný hosty,“ dodal po chvilce.

„No,“ řekl jsem, „obyčejně běhám po světě, jak mě pánbůh stvořil.“

„Eh?“ zvedl obočí Barter.

„A přitom zpívám vánoční koledy,“ dodal jsem.

„No,“ ozval se Barter, na kterého můj křečovitý pokus o vtip nijak nezapůsobil, „tady si budete muset vzít plášť.“

„Bude to těžké,“ odpověděl jsem, nechal ho stát na místě, ať si láme hlavu sám, a vykročil k autu. Ze zadního sedadla jsem si vzal cestovní kabelu a z přihrádky v palubní desce jsem vytáhl O’Hareovu dvaatřicítku. Potom jsem zvedl hlavu a vrátil se k chatce číslo dvanáct. Barter byl pryč. Světlo, které zářilo v kanceláři, mi napovědělo, kam odešel. Vešel jsem do chatky, zavřel za sebou dveře, svlékl se a potom vytáhl z kabely koupací plášť. Vzal jsem si z umyvadla mýdlo a z poličky ručník, natáhl si pantofle a zamířil ke sprše. V kanceláři už bylo zhasnuto a měsíc skoro vůbec nesvítil. Usilovně jsem se snažil držet se cesty vysypané štěrkem.

Sprcha vypadala jako obyčejná dřevěná rakev postavená na výšku. Otevřel jsem dveře, svlékl si koupací plášť a pověsil ho na ně zvenčí vedle ručníku. Pustil jsem naplno studenou vodu, potom jsem přidal horkou s úmyslem opravdu bleskově se umýt. Stál jsem pod sprchou asi dvě minuty, když jsem uslyšel, že kdesi v lese za motelem startuje motor nákladního auta.

Bylo to rozhodně nákladní auto. Pamatuju si, že mě překvapilo, co dělá nákladní vůz v tuto noční dobu uprostřed lesů, ale nijak zvlášť jsem nad tím nehloubal. Kola vozu se dostala na štěrkovou cestu, automobil zřejmě podnikl nějaký manévr, potom se zastavil a já uslyšel několikeré bouchnutí dveří a hlasy, které spolu hovořily šeptem. Kužely reflektorů pak zajely na dveře sprchy a na okamžik osvětlily celou dřevěnou boudu. Potom řidič bleskově zařadil dvojku, zdolal mírnou vyvýšeninu vedoucí k silnici a nakonec mi zvuk pneumatik ohlásil, že vyjel ze štěrkové cesty na silnici. Za chvíli se rachot motoru změnil v pouhý hukot a nakonec odezněl úplně.

Spláchl jsem ze sebe všechno mýdlo, pootevřel dveře a natáhl se pro ručník. Vzduch byl chladný, do sprchy táhlo a já se roztřásl zimou. Rychle jsem se utřel, sáhl pro koupací plášť a navlékl si ho. Vklouzl jsem do pantofli, sebral mýdlo a zamířil nazpátek k chatce číslo dvanáct. Nikde v celém areálu motelu se nesvítilo. Podlehl jsem vnitřnímu nutkání a zastavil se u čísla třináct, protože jsem tak trochu doufal, že se Ann třeba vzbudila a chtěla by si chvilku popovídat. „Ann?“ zašeptal jsem za dveřmi.

Nedočkal jsem se odpovědi. Pootevřel jsem dveře a strčil hlavu do tmy. Neviděl jsem ani postel, o Ann nemluvě.

„Ann?“ zašeptal jsem znovu.

Ani tentokrát mi neodpověděla. Opatrně jsem zavřel a přešel přes cestu ke své chatce. Otevřel jsem dveře, sáhl dovnitř, nahmatal vypínač a rozsvítil.

Zavíral jsem za sebou dveře, když vtom jsem na posteli spatřil dívku.

ČTVRTÁ KAPITOLA

V TŘIADVACÁTÉM OKRSKU si člověk na šlapky zvykne.

Zvykne si na ně, protože tvoří součást celého tamního prostředí. Potulují se po celém revíru. Vysedávají v barech, postávají na rozích ulic nebo v chodbách domů, a vy časem poznáte, která si tím vydělává. „Nazdar, Ido!“ pozdravíte, anebo „Ahoj Frizie!“ a tak. Sledujete je, abyste se ujistili, že neloví v barech, protože by mohly připravit člověka o licenci. Sledujete je i kvůli tomu, abyste se ujistili, že jejich kunčoft není kriminálník, co hledá povyražení s lehkou holkou a má už pořádně upito. Prostituce v našem městě nepodléhá vládní ochraně jako například v Panamě. Ale mravnostní policie se většinou moc nepřetrhne a spousta policajtů zastává názor, že sexu by se měl nechávat volný průchod.

Šlapky z třiadvacátého revíru vůbec nepřipomínají filmové typy „padlých žen“. Nenosí přiléhavé saténové šaty, nenanášejí si na obličej tuny make-upu a nemávají rudými kabelkami, a jenom velice zřídka při chůzi svůdně pohubují boky. Obyčejně se oblékají dost konzervativně a elegantně. Používají jenom rtěnku a občas pudr. Ty mladší většinou vypadají jako typické středoškolačky, které se ale trochu vyparádily na návštěvu přítelkyně, co bydlí v centru města, a při této příležitosti si oblékly střevíčky s vysokými podpatky, které jim přidaly pár let. Sex je pro šlapky ze třiadvacítky pouhý obchod. Možná že by se vám jejich slovník zdál trochu drsný, protože při rozhovoru o svém řemesle používají zaběhnuté termíny, které se používají už spoustu let – ale jenom samy mezi sebou. Se svými pánskými přáteli mluví o sexu většinou kultivovaněji a zřejmě odborněji.

O šlapkách ze svého vlastního revíru hovořím kvůli srovnání.

Dívka, která seděla na mé posteli v chatce číslo dvanáct, byla totiž už na první pohled šlapka.

Byla to zrzka.

Měla děsivě bílý obličej, pokrytý několika vrstvami make-upu.

Měla křiklavě rudá ústa s přehnaně přemalovanými přirozenými konturami rtů, aby je opticky zvětšila.

Měla na sobě šaty s nesmírně hlubokým výstřihem a v něm malá ňadra v těsné podprsence, stisknutá k sobě a zvednutá vzhůru, takže vypadala jako namačkaní cestující v balonu stoupajícím k nebi.

Ty šaty byly purpurové. Ne levandulové, ne fialové, ale purpurové. Byla to ta nejjasnější, nejkřiklavější, nejsvítivější purpurová barva, jakou jsem v životě viděl.

Měla nohu přes nohu a šaty vyhrnuté mírně nad kolena.

Neměla punčochy.

Měla černé sandály na vysokém podpatku s páskem kolem kotníků.

Pohupovala jednou nohou se zlatým řetízkem kolem kotníku.

Jestli jí bylo víc než sedmnáct, byl bych ochotný sníst všechen štěrk z příjezdové cesty Mika Bartera.

Chvíli jsme se na sebe jenom dívali. Potom řekla: „Nazdar!“ Protáhla to slovo, vyslovila ho s hrdelním přízvukem, pokusila se do tohoto jediného slůvka vložit veškerý půvab Kleopatry plující v říčním člunu po Nilu.

„Spletla jste si chatku, že ano?“ řekl jsem.

„Myslíš?“ zeptala se. Stále se snažila působit jako femmefatale a vystavovala na odiv své křivky s rafinovaností baseballové nadhazovačky.

„Ano, myslím,“ odpověděl jsem. Neměl jsem nejmenší tušení, co je to za děvče, a nijak mě to nezajímalo. Chtěl jsem jít spát. Sám.

„Já si to nemyslím,“ namída.

„No, rád bych s vámi tenhle problém probral ze všech stran, ale na nějaké dohadování jsem příliš unavený.“

„Vážně bys to se mnou rád probral?“ zeptala se a po tváři se jí rozlil dvojsmyslný úsměv.

„Mám dojem, že se všechno okamžitě vyřeší, když zaskočíme do kanceláře,“ odpověděl jsem. „Spletla jste si chatku…“

„Vypadáš mladě,“ přerušila mě dívka. „Ale až takhle mladej určitě nejsi.“ Na okamžik se na mě pátravě zadívala. „Mám ráda blonďáky,“ dodala. „Blonďáci mě uváděj do vytržení.“

Chovala se naprosto nenuceně, jako kdyby jí vůbec nedocházelo, že nemám zájem; jako kdyby si vůbec neuvědomovala, že mě dovádí k nepříčetnosti.

„Holčičko,“ řekl jsem, „mám dojem, že –“

„Blanche,“ skočila mi do řeči a zvedla jedno obočí.

„Tak dobře, Blanche. Co kdybyste šla domů, Blanche?“

„Chci zůstat tady.“

„Já taky.“

„To se dá zařídit.“

„Ne, Blanche, nedá.“

„Proč ne?“

„Chrápu. Vůbec byste neusnula.“

„O to přece jde,“ odpověděla.

„Zlatíčko…“

„Vidíš,“ řekla a maličko nadskočila. „Už začínáš mluvit mnohem láskyplnějc.“

„Za chvíli budu tak láskyplný, že vás odsud klidně vykopnu.“

Blanche se zachichotala. „To zní legračně.“

„Podívejte,“ pokračoval jsem, „šlápla jste vedle. Berte to jako další životní zkušenost a běžte domů.“

„Zůstanu tady,“ oznámila neoblomně.

„Zatraceně nerad bych vám skutečně nahnal strach,“ prohlásil jsem.

„Jen do toho. Klidně mě vyděs.“

„Jsem policajt.“

Na okamžik se na mě zkoumavě zadívala a potom řekla: „Jasně. A já jsem zlodějka. Takže si můžeme hrát na policajty a zloděje.“

„Mám vám ukázat odznak?“

„Cože?“

Ztěžka jsem vzdychl. „Blanche, nalijme si čistého vína. Nevím, kdo vás do téhle chatky nasměroval, ale ať to byl kdokoliv, udělal chybu. Nic jsem si neobjednal. Nemám zájem. Jsem unavený. Chce se mi spát, nelíbí se mi zrzky a nepotrpím si na sedmnáctileté děti, co by měly sedět doma a číst si komiksy. A nenuťte mě, abych se rozčílil, nenuťte mě, abych –“

„Ani ve snu by mě nenapadlo k něčemu tě nutit,“ namítla nesměle.

„Ach, prokristapána!“ vybuchl jsem.

„Takhle se nemluví!“

„Kolik vám je, Blanche?“

„Proč?“

„Zajímá mě to.“

„Takže přece jenom máš zájem. Bylo mi osmnáct. Přestaň si dělat starosti.“

„Kdy jste se narodila?“

„Cože?“

„Kdy jste se narodila?“

Blanche se kousla do rtu a v duchu počítala. „V lednu devatenáct set třicet devět,“ odpověděla konečně.

„Přidejte nebo uberte pár let.“

„Ty isi ale strašpytel. Ptala jsem se já tebe, jak jseš starej?“

„Kde bydlíte, Blanche?“

„Ve městě.“

„V Sullivan’s Corners?“

„V Corners? Tam bych si v životě nemohla vzít na sebe tuhle podprsenku.“

„Tak kde?“

„V Davistownu.“ Odmlčela se. „Je to vážně velký město.“

„To určitě.“

„Vážně je,“ opakovala jako vzdorovitá puberťačka. „Jak bys to moh vědět? Byls tam někdy?“

„Ne,“ přiznal jsem.

„Tak fajn.“

„Fajn.“

„Jestli tu máme takhle sedět a povídat si, tak si aspoň uděláme trochu pohodlí,“ prohlásila, jako kdyby ji zlost náhle přešla.

„Sedět ani povídat si tady nebudeme,“ řekl jsem. „Jdu spát. A vy se vraťte do toho svého slavného velkoměsta.“

„Nemohla bych se tam vrátit, ani kdybych chtěla. Nemám auto,“ poznamenala a sáhla rukou dozadu, aby si rozepnula zip na zádech.

„Zadržte, Blanche,“ vyhrkl jsem. Strčil jsem ruku do kapsy a vytáhl z ní náprsní tašku. Rozevřel jsem ji, tak aby byl uvnitř vidět policejní odznak připevněný na kůži. Blanche se na něj s nepříliš velkým zájmem zadívala.

„Tak detektiv, jo?“ zeptala se nenuceně.

„Říkal jsem vám, že jsem polda.“

„No a co? Jseš ve službě?“

„Čtyřiadvacet hodin denně.“

„Neplácej voloviny,“ utrousila a znovu se zadívala na odznak. „Vždyť ani nejsi z tohohle státu. Tady nemáš žádnou pravomoc.“

„Dovedu si představit, že místní policie by mi trochu váhy dodala,“ namítl jsem, ale ještě než jsem to dořekl, okamžitě mě zaplavily pochybnosti, protože jsem si vybavil svůj předcházející incident se zdejším policajtem a smírčím soudcem.

„Myslíš?“ poznamenala Blanche jízlivě a zase zvedla obočí.

„Myslím,“ řekl jsem a zatvářil se sebejistě.

„Z čeho by mě obvinili?“

„Z nabízení sexuálních služeb.“

„Někdo tady snad odhaluje přirození?“

„Zatím ne,“ odpověděl jsem.

„Tak se trochu odvaž,“ řekla a po krátké odmlce se zakřenila. „Mě svým strachem nevyplašíš. Jsi polda, fajn. Cožpak poldové nejsou lidi?“

„Jsme lidi.“

„Dobře. Tak se podle toho začni chovat.“

Oba jsme se odmlčeli. Netušil jsem, co se honí v hlavě jí, ale já se snažil vymyslet nějaký jiný přístup. Možná jsem ji mohl popadnout a vyhodit ven, ale byla přece jenom ještě dítě – a já nemám ve zvyku ubližovat dětem.

„Vezměme to popořádku,“ prohlásil jsem.

„Tak dobře.“

„Za prvé: Co tady pohledáváte?“

„Měla jsem dojem, že je to jasný.“

„Za druhé: Kolik?“ K téhle otázce jsem měl jediný důvod. Kdyby se mi podařilo zjistit její taxu, měl jsem v úmyslu dát jí ty peníze, abych se jí zbavil.

Blanche se zakřenila. „Poprvně jde všechno na můj účet,“ řekla. „Oh?“

„Začíná to vypadat čím dál tím zajímavějc, co?“ zeptala se.

„Začíná to vypadat čím dál podezřeleji,“ odpověděl jsem. „Proč zrovna já?“

„Proč ne? Už jsem ti to řekla. Potrpím si na blonďáky.“

„Na blonďaté policajty?“

„Prostě na blonďatý mužský. Policajti jsou taky chlapi, úplně stejný jako všichni ostatní.“

„A vaše řemeslo jsou muži, co?“

„Moje řemeslo jsou mužský.“

„Na to, abyste tohle řemeslo provozovala sama na sebe, jste trochu mladá, nemyslíte?“

„Americká podnikavost,“ odpověděla. „Nabídka a poptávka. Poptávka je velká.“

„Tak proč pracovat zadarmo?“

„Milej pane, darovanýmu koni byste se nikdy neměl dívat na zuby, jestli víte, co tím myslím.“

„Milá sestro, měla byste si něco zjistit o koních, které můžete donutit jít do vody, ale pít je…“

„Cože?“

„Zapomeňte na to.“

„Dobře. Jsem ráda, že jsme si to vyjasnili.“ Rozepnula si zip a začala ze sebe stahovat šaty.

„Jakmile ty šaty dopadnou na zem, volám místní policii,“ pohrozil jsem.

Šaty se jí svezly na podlahu a ona z nich vystoupila a zakřenila se. „Zádnej telefon,“ řekla.

Měla překvapivě pěknou postavu. Ty přiléhavé šaty ji dělaly hubenější, než byla ve skutečnosti. Měla kypré boky a pevná stehna, a protože si nezula střevíčky na vysokém podpatku, její nohy vypadaly dlouhé, dobře tvarované a štíhlé. Zůstala jenom v bavlněných kalhotkách a podprsence. Pokožku od krku dolů měla zdravě opálenou. Ve srovnání s ní vypadal její obličej pokrytý make-upem chorobně.

„Pěkný?“ zeptala se a stále se křenila.

„Rozkošný,“ řekl jsem. „Oblečte se už sakra a vypadněte.“

„Zůstanu tady,“ odpověděla. „Něco si ujasníme. Nikam nepůjdu. Dneska spím v týhle chatce.“ Ukázala prstem na postel. „V týhle posteli.“

„Moje snoubenka spí ve vedlejší chatce,“ řekl jsem.

„Z tý mám tak strach,“ prohlásila Blanche.

„Je to statné děvče. Zřejmě by si s vámi poradila trochu rázněji, než jak se to snažím urovnat já.“

„Umím se vypořádat se statnýma holkama, stejně jako se statnýma chlapama,“ řekla Blanche.

Vrhla na mě šelmovský pohled a dodala: „Přiznej, že jsem pěkný zboží, co?“

„Jistě.“

„A přišla jsem sem v dárkovým balení. Bože, některý chlapi ale mají štěstí!“

„Běžte si umýt obličej,“ řekl jsem jí.

„To dělám pokaždý,“ odpověděla a houpavým krokem zamířila k umyvadlu. Posadil jsem se na kraj postele a sledoval ji zmateným pohledem. Upřímně řečeno, neměl jsem tušení, co bude následovat. Pohrával jsem si s myšlenkou, že popadnu přikrývku a půjdu se vyspat ven do lesa. Kromě toho jsem měl co dělat, abych udržel oči otevřené. Voda dopadala do umyvadla s monotónní pravidelností. Nakonec se Blanche začala utírat. Když odlepila ručník od obličeje, vypadala mnohem spíš na patnáct než na těch údajných osmnáct, o kterých mluvila. Začal jsem si připadat jako otec, který se chystá vyslechnout svou dceru po návratu ze školního plesu.

„Čistá?“

„Úplně. Nesnáším to svinstvo na obličeji.“

„Tak proč to používáte?“

„Nevím,“ odpověděla. Zdálo se, jako kdyby se nad tím na chvilku zamyslela. „Jak se vlastně jmenuješ?“

„Phil,“ odpověděl jsem.

„Na Phila nevypadáš. Jeden Phil žije v Davistownu, ale je to kretén. Ty vypadáš spíš… jako… jako Richard.“

„To je fajn jméno,“ odpověděl jsem.

„Jasně. Phil je taky v pohodě. Nemusíš se urážet.“

„Neurážím se.“

Založila si ruce v bok. „Tak už je to tady, Phile. Konečně o samotě.“

„Blanche,“ zarazil jsem ji, „za chvíli tady budete úplně o samotě vy. Beru si deku a jdu ven.“

„Máme tady strašnou spoustu komárů. Sežerou tě zaživa.“

„Risknu to.“

„Tady vevnitř je to bezpečnější.“

„Radši se vydám napospas těm komárům.“

„Hele, můžeme to vyřešit. Vážně nejsem tak strašná.“

„Jste moc fajn.“

„Ale?“

„Chce se mi spát.“

„Nechám tě vyspat. Svlíkni se, no tak. Nechám tě na pokoji.“

„Proč se nezachováte jako hodná holčička a nevypadnete odsud? No tak, co? Nechrne těch nesmyslů.“

„Nemůžu, Phile,“ odpověděla s vážným výrazem.

„Proč ne?“

Změřila si mě dlouhým upřeným pohledem. Byl to naivní pronikavý pohled velice mladé dívky. Potom rozverně pohodila hlavou a po tváři se jí znovu rozlil její starý úšklebek, tvrdý úšklebek profesionální prostitutky. „Spíš v pyžamu?“ zeptala se a zvedla obočí. „Vsadím se, že jsi ohromnej.“

„Neodejdete?“

„Promiň,“ odpověděla uličnicky.

„Asi bych měl jít vzbudit Bartera a povědět mu, že mám v chatce velkého rozšklebeného sviště.“

„Jak znám Mika, přijde sem a přidá se k nám,“ zakřenila se vyzývavě Blanche.

„Mládenci z třiadvacítky mi neuvěří,“ poznamenal jsem a zavrtěl hlavou. Vzdychl jsem, vstal z postele a popadl jednu z dek, které ležely poskládané v nohách lůžka. Blanche se přikradla ke dveřím a opřela se o ně. Otočil jsem se s k ní s dekou v ruce.

„Necháme těch hrátek,“ řekl jsem.

„Nenecháme,“ odpověděla.

Udělal jsem několik kroků dopředu. „Děvče, jsem na vás až moc hodný. Kdybyste nebyla tak mladá a já takový dobrák, vyrazil bych vás odsud a vydal vás napospas těm komárům, ať si užijou. Snažím se chovat laskavě, rozumíte? Odcházím tedy já. Zaplatil jsem za tuhle chatku, ale jdu pryč. Takže tady nehrajte divadýlko, protože mě už zatraceně zmáhá únava a chce se mi spát.“

„Vypadáš nádherně, když se zlobíš,“ řekla Blanche.

„Jděte od těch dveří,“ řekl jsem jí unaveně.

„Přinuť mě,“ zazubila se.

„Já jsem se neusmál. Jděte od těch dveří.“

Blanche pohodila hlavou a zazubila se. Natáhl jsem ruku a přitom upustil deku. Blanche mi vklouzla pod zvednutou paži, potom se na mě vrhla, objala mě oběma rukama kolem pasu a zaklesla si prsty za mými zády.

„Není to tak špatný, když dojde na věc,“ řekla a zvedla ke mně hlavu. „Co kdybys mě políbil? Obličej už mám čistej.“

„Ale úmysly ne,“ poznamenal jsem. Sáhl jsem dozadu a uvolnil jí zaklesnuté prsty. Znovu se pokusila skočit ke dveřím, ale odstrčil jsem ji a ona se zase vrhla zpátky do středu místnosti. Zvedl jsem deku a opět zamířil k východu.

„Jseš silnej,“ řekla tiše.

„Dobrou noc,“ odpověděl jsem.

„Počkej, Phile, prosím tě. Počkej.“ Její hlas teď zněl nesmírně tiše. Otočil jsem se k ní a zadíval se jí do tváře.

„Co je?“

„Nechoď… nechoď pryč. Prosím.“

„To už jsme probrali.“

„Promiň. Neměla jsem… není to správný… co teď dělám.“

„To bych řekl, sakra.“

„Asi… asi… v tom nejsem moc dobrá. Měla jsem… měla jsem tě přimět, abys tady chtěl zůstat.“

„Nepodceňujte se,“ odpověděl jsem.

„Podívej, Phile… já… prosím tě, musím si s někým promluvit. Prosím tě, počkej ještě chvilku.“

„Tak do toho. Mluvte.“

„Jen tak?“

„A jak tedy?“

„Nemáš… nemáš tady něco k pití?“

„Ne.“

„Ach, já… myslela jsem, že bych se mohla něčeho napít.“

„Pokud máte čeho.“

„Nenávidíš mě?“

„Nijak zvlášť.“

„Trochu?“

„Dokonce ani trochu ne. Otec mi vštěpoval do hlavy, že mám v lidech hledat lepší stránky. Občas to jde ztuha, ale stejně se snažím.“ Blanche se krátce, ostře zasmála. „Vidíš na mně něco dobrýho?“

„Vidím šestnáctileté nebo sedmnáctileté děvče, které si vzalo moc velké sousto.“

„Je mi vážně osmnáct, Phile,“ řekla Blaijche a odmlčela se. „No, vlastně ne tak docela. Osmnáct mi bude příští měsíc.“

„Stejně jste si vzala moc velké sousto. Proč se nevrátíte do Davistownu, nevdáte se, nepořídíte si děti a nepěstujete petúnie?“

„Nevím, jestli stojím právě o tohle.“

„Kdo vás sem dnes večer poslal?“

„Prostě jsem přišla. Sama od sebe.“

„Jak jste věděla, že mám právě tuhle chatku?“

„Viděla jsem tě, jak jdeš do sprchy. Tak jsem přišla.“

„Proč?“

„Chtěla jsem.“

„Proč?“

„Nevím.“

„Kde jste byla, když jste mě viděla jít do sprchy?“

„V chatce číslo tři. Stojí vzadu.“

„Co jste tam dělala?“

„Pronajalajsem si ji na noc.“

„Proč?“

„Chtěla jsem se někde vyspat.“

„Jak to, že jste si to rozmyslela?“

„S tím spaním?“ Blanche pokrčila rameny. „Asi když jsem tě zahlídla.“

„A?“

„A vypadal jsi pěkně. Napadlo mě, že noc strávím s tebou.“

„Zadarmo?“

„Ano.“

„Jak dlouho šlapete?“

„Asi rok.“

„Proč jste s tím začala?“

„Nevím.“

„Musí vám to dost vynášet, když si můžete dovolit být tak štědrá a napoprvé si nic nepočítat.“

„Řekla jsem ti, že ses mi líbil. Viděla jsem tě – a zalíbil ses mi.“

„Já jsem si venku neviděl ani na ruku, když jsem si ji dal před obličej, ale vy jste mě viděla a líbil jsem se vám, co?“

„Viděla jsem tě, když jsi vyšel ven, ve světle.“

„To je úžasný výkon, protože jsem zhasl světlo, ještě než jsem vyšel z chatky.“

Blanche mlčela.

„Tak jak je to doopravdy?“ zeptal jsem se.

„Já… byla jsem vystrašená,“ řekla.

„Z čeho?“

„Prostě ze tmy, myslím, viděla jsem tě…“

„Už jsme zase na začátku, co?“

„Viděla jsem tě sakra, už když jsi přijel.“

„Takže víte, že se mnou přijela ještě dívka.“

Blanche zaváhala. „Ano,“ vypravila ze sebe konečně. „Vím, že je s tebou nějaký děvče.“

„Ale nijak vám to nevadí, co?“

„Pomyslela jsem si, že je to tvoje sestra. Sakra, vždyť má samostatnou chatku.“

„Není to moje sestra. Budeme se brát.“

„Stejně jsem byla vystrašená,“ řekla Blanche. „Když jsem si tě všimla… připadal jsi mi takovej silnej. Tak jsem se vydala sem… Myslela jsem si, že mě rád uvidíš.“ Odmlčela se. „Nepotěšilo tě aspoň trochu, když jsi mě tady našel?“

„Ne,“ řekl jsem sklesle.

Zvenčí se ozval zvuk nějakého výkonného automobilu. Světlo reflektorů dopadlo na okno chatky. Blanche k němu bleskově přiskočila. Chvilku se dívala ven. Auto vypnulo motor a Blanche nechala spadnout záclonu.

„Mám nápad,“ řekl jsem.

„Cože?“

„Vraťte se do té svojí chatky číslo tři. Dobře se vyspěte. Pokud tady ráno ještě budete, odvezeme vás s Ann do Davistownu. Co vy na to?“

„Myslím, že ten můj nápad je lepší. Cožpak tě ani trochu nepřitahuju?“

„Moc tlačíte na pilu.“

„Jo,“ odpověděla nepřesvědčivě. Kousla se do dolního rtu a zamyslela se. „Nemůžeme si ještě chvíli povídat? Nechci se vrátit.“

„Jestli si budeme ještě chvíli povídat, přijde ráno,“ namítl jsem. „No tak, buďte hodné děvče.“

„Asi máš pravdu. Kromě toho…“ Měla ještě něco na jazyku, ale zarazila se.

„Půjdete?“ zeptal jsem se.

„Jasně. Mrzí mě, jestli jsem ti způsobila nějaký problémy.“

„Ne, vůbec ne,“ odpověděl jsem a doufal, že si nevšimla, jaká úleva mi vyzařuje z celého obličeje. „Oblékněte si ty šaty, ano? No tak, oblečte se.“

Její šaty dosud ležely na podlaze; ochablá louže purpurové vášně. Zvedla je, opatrně je oprášila a zeptala se: „Víš to jistě? Jsem fajn zboží.“

„Určitě jste rozkošná,“ řekl jsem. „Ale dneska v noci ne.“

„Amen,“ zakřenila se a přetáhla si šaty přes hlavu. Uhladila si je na bocích a na stehnech a potom se otočila tváří ke stěně, která oddělovala moji chatku od té sousední, označené číslem jedenáct. Zůstala stát, zády ke mně, a řekla: „Zapni mi to, jo?“

Vytáhl jsem jí zip na šatech nahoru.

„Jak vypadám líp?“ zeptala se. „S nima, nebo bez nich? Nemusíš spěchat. Podívej se pořádně.“

Přistoupil jsem na její hru. Pozorně jsem se ji zadíval do obličeje a potom sjel očima dolů. Zastavil jsem se až u kotníků. Mnohem víc než její kotníky mě zaujalo to, co jsem spatřil u stěny, před kterou stála.

Protože přesně v místě, kde končila stěna a začínala prkenná podlaha, prosakovala zpod dřevěného obloženi ruda loužička a tvořila zvětšující se kruh.

PÁTÁ KAPITOLA

„Co SE DĚ…?“ VYHRKLA BLANCHE, ale potom si všimla, na co zírám. Zčistajasna zbledla, takže měla obličej skoro stejně bílý, jako když ho ještě schovávala pod nánosy make-upu. Ruka jí vystřelila k ústům a já čekal, že se jí z hrdla vydere srdcervoucí výkřik, ale žádný zvuk se neozval. Chvatně odstoupila od stěny, jako kdyby ta rudá skvrna byla nějaká marťanská houba, která hrozila, že nabobtná a pohltí ji.

Přiskočil jsem ke stěně. Sklonil jsem se a dotkl se té rudé skvrny prstem. Byla lepkavá a chladná. Vytrvale prosakovala škvírou v obložení z chatky číslo jedenáct.

Napřímil jsem se.

„Kam jdeš?“ zeptala se Blanche. V jejích očích se teď zračila panika, děsivá panika, která jí vystrašeně rozechvívala rty.

„Vedle,“ odpověděl jsem. Vykročil jsem ke dveřím, ale potom jsem se vrátil k prádelníku, na který jsem před odchodem do sprchy ledabyle odhodil kalhoty.

Vytáhl jsem ze zadní kapsy svou osmatřicítku v pouzdru. Zbraň jsem z něj vyjmul, odjistil ji a vyšel z chatky.

V jedenáctce se nesvítilo. Vystoupal jsem po schůdkách a rukojetí pistole zaklepal na dveře.

„Otevřete!“ zavolal jsem.

Vzal jsem za kliku. Když vezmete za kliku a opřete se o dveře, obvykle ve veřejích trochu povolí. Tyhle se však ani nehnuly. Byly utěsněné stejně neprodyšně jako egyptská hrobka. Znovu jsem na ně zaklepal. „Otevřete sakra!“ zařval jsem. Na štěrku za sebou jsem uslyšel kroky, a když jsem se otočil a zvedl svou osmatřicítku, spatřil jsem Blanche.

„Co to děláš?“ zeptala se. „Zbláznil ses?“

„Jenom natolik, abych poznal krev, když ji vidím před očima,“ odpověděl jsem. Znovu jsem zabouchal na dveře, ale potom jsem toho nechal a zase sešel ze schodů. Vešel jsem do chatky, která sousedila s jedenáctkou – do chaty, která tuto noc patřila mně, do chaty, kde se po podlaze rozlévala krev. Blanche vešla dovnitř za mnou.

„Žádná krev to není. Zešílel jsi.“

„Myslíte?“ Odložil jsem osmatřicítku na prádelník. „Chci si svléknout ten plášť a oblíknout si kalhoty. Radši jděte pryč.“

„Zůstanu,“ odpověděla.

„Jak chcete.“ Svlékl jsem si koupací plášť a odhodil ho na postel. Natáhl jsem si krátké spodky, tričko s krátkými rukávy a dlouhé kalhoty. Potom jsem otevřel zásuvku v prádelníku a vzal si z ní O’Hareovu dvaatřicítku, kterou jsem tam předtím uložil. Strčil jsem si ji do levé přední kapsy. Uchopil jsem svou osmatřicítku a sevřel ji v ruce. Potom jsem znovu vykročil ke dveřím.

„Kam zase jdeš?“ zeptala se Blanche. Stále vypadala nesmírně rozčileně. Rty se jí nepřestávaly chvět a v klidu nedokázala udržet ani ruce.

„Za Mikem Barterem. Měl by mít od té chatky klíč.“

„Nemůžeš se přestat chovat jako policajt?“ vykřikla. „Trocha červený barvy –“

„Červená barva, Kristova noho!“ řekl jsem a vykročil na štěrkové prostranství.

Světlo z chatky číslo dvanáct se rozlévalo do vzdálenosti více než dvou metrů, ale dál už cestu pohlcovala tma. Šel jsem svižným krokem a za sebou jsem slyšel Blanche, jak na vysokých podpatcích zápolí s poházenými kamínky. Před kanceláří parkoval cadillac s pevnou střechou. Předtím tam nestál, takže jsem usoudil, že přijel v době, kdy jsem se v chatce dohadoval s Blanche. V kanceláři se nesvítilo. Zabouchal jsem na dveře.

„Bartere!“ zařval jsem. „Miku Bartere!“

Nikdo neodpověděl. Znovu jsem zabušil na dveře, ale vtom jsem si uvědomil, že jsem se ani nepokusil vzít za kliku. Nevím, jestli jste také někdy zažili podobný myšlenkový zkrat, kdy vás vůbec nenapadnou ta nejnormálnější, nejlogičtější řešení, a všechno vám připadá jako nepřekonatelný problém, který vyžaduje silový přístup. Nejpřirozenější by bylo vzít za kliku. Když jsem se o to pokusil, dveře se otevřely.

Místnost tonula v černé tmě. Zašmátral jsem po stěně a snažil se najít vypínač. Když se rozsvítilo, ze všeho nejdříve mi padl zrak na břicho Marilyn Monroe s nápisem načmáraným tužkou.

„Bartere!“ zařval jsem.

Ozvěna mého hlasu se odrazila od dřevěných stěn srubu. Z kanceláře vedly nějaké dveře. Když jsem je otevřel, čekalo mě překvapení. Vlastně to nic překvapivého nebylo, protože i majitelé motelů musejí někde bydlet. Nepočítal jsem však s tím, že ke kanceláři přiléhá plnohodnotný byt se vším všudy. Ani jsem neočekával, že tu narazím na takový luxus. Popravdě řečeno, předpokládal jsem, že za dveřmi najdu nějakou komoru nebo něco podobného.

Dveře vedly do prostorného obývacího pokoje s plyšovým kobercem a drahým moderním zařízením. Stál tu asi sto kilometrů dlouhý skříňkový pult, který byl zakončený barem, jehož obsah bych si vůbec netroufal popsat slovy. Z obývacího pokoje vedly několikerý další dveře. Bylo toho tady ještě víc.

Zkusil jsem otevřít jedny z nich. V tu chvíli mi nešlo o nějaké vizitýrování. Dveře vedly do ložnice. Naskytl se mi pohled na široké dvojlůžko a kruhovou bílou předložku, která byla tak huňatá, že by dokázala slupnout celé safari. Byly tam prádelníky a zrcadla a noční stolek a dámský toaletní stolek. U nohou toaletky ležely dámské růžové pantoflíčky. Postel pokrývalo ložní prádlo z modrého hedvábí s monogramem SBR. Ty lůžkoviny se tady, uprostřed lesa, vyjímaly podobně jako satan na Kristově poslední večeři. Postel byla rozesílaná, ale nikdo v ní nespal.

Celá místnost vypadala neuspořádaně.

Zásuvky byly povytahované a prádlo zpřeházené. Dveře skříně byly otevřené a uvnitř viselo množství prázdných ramínek a další spousta ležela na dně spolu s jedněmi šaty, které se zřejmě z ramínka svezly.

Světlo na nočním stolku jsem nechal rozsvícené, jak jsem ho našel. Přešel jsem zase do obývacího pokoje. Možná že bych vyzkoušel i další dveře, ale neudělal jsem to. Pokud provádíte prohlídku, musíte postupovat důkladně. To je alfa a omega policejní práce. Jenomže já hledal klíč, takže jsem zavřené dveře nechal zavřené a z obývacího pokoje jsem se zase vrátil do kanceláře.

Zamířil jsem přímo k psacímu stolu, protože jsem usoudil, že Barter má klíče uložené nejspíš někde uvnitř. Vytáhl jsem horní zásuvku.

Mike Barter tam měl schovanou důkladně naolejovanou pětačtyřicítku, pár ůčtů z jedné mlékárenské společnosti, dopis od dodavatele ložního prádla, savý papír a pár zlomených tužek. Do horní zásuvky si žádné klíče neukládal. Rozevřel jsem dlaň a rozprostřel si na ni kapesník, uchopil jsem pětačtyřicítku a přičichl k hlavni. Ať už Mike Barter udělal cokoliv, v poslední době z pistole nevystřelil. Vrátil jsem zbraň do zásuvky, zavřel ji a chystal se otevřít další, když vtom se ve srubu objevila Blanche.

Bleskově jsem se otočil. „Kam Barter ukládá klíče?“ zeptal jsem se. „Víte to?“

„Ne. Poslechni…“ řekla

„Nezačínejte zase s tou červenou barvou, nebo –“

Z očí jí vyšlehly plameny. V tom okamžiku už nevypadala na sedmnáct. Vypadala stará jako Metuzalém a v očích se jí skrývala veškerá tajemství celého světa. „Poslechni mě,“ řekla a z jejího hlasu zazněl podtón ostrý jako břitva. „Vypadni. Vypadni odsud. Zapomeň na Bartera a zapomeň na tu krev. Hlavně vypadni.“

„Do té chatky se dostanu,“ stál jsem na svém.

„Jsi blázen,“ odpověděla.

Začal jsem se přehrabovat ve druhé zásuvce. Ležely v ní svorky na papíry, nějaké kancelářské potřeby a další tužky, ale žádné klíče. Zásuvku jsem s bouchnutím zastrčil. Blanche zaletěla pohledem k vnitřním dveřím z kanceláře.

„Phile,“ zašeptala, „prosím tě, poslechni mě. Nech to plavat. Vypadni. Prosím…“

„Ann i já tady zůstaneme, dokud…“

Zarazil jsem se.

„Ann!“ vydechl jsem a pocítil, jak mi celé tělo tuhne. Na okamžik jsem zůstal stát jako přimražený. Potom jsem se otočil, proběhl kolem Blanche a výrazil po štěrkové cestě k chatce číslo třináct. Vyběhl jsem po schůdkách. Nezaklepal jsem. Prostě jsem jedním trhnutím otevřel dveře dokořán a rozsvítil.

Chatka byla prázdná.

ŠESTÁ KAPITOLA

BYLY TŘI HODINY RÁNO.

Byl jsem v Sullivans Pointu, ve státě, který nebyl mým domovským státem, v chatce, kde jsem teprve před chvílí nechal svoji dívku.

Chatka byla prázdná.

Ann v posteli neležela.

Postel vypadala, jako kdyby v ní nikdo nikdy nespal.

V otevřené skříni neležela žádná zavazadla.

Na prádelníku neležela žádná kabelka.

Bílé šaty, které jsem pověsil do skříně, byly pryč.

Anniny boty, které jsem odložil k nohám postele, když jsem ji ukládal ke spánku, byly také pryč.

Chata byla prázdná a tichá; ta její prázdnota a tichost doslova řvala do uší. Propadl jsem panice. Stál jsem tam, zaplavený děsem, protože jsem nedokázal myslet na nic jiného než na ranní rozhovor u kávy s panem Graftonem a na to, jak jsem ho ujišťoval, že se o jeho dceru postarám. Vybavoval jsem si jenom tohle a tu krvavou skvrnu na podlaze v mé vlastní chatce, takže mě popadla úzkost a úplně jsem zapomněl, kolik času uplynulo, než jsem se trochu vzpamatoval. Pamatuju si, že jsem zíral dolů na svou osmatřicítku, kterou jsem svíral v dlani, a potom si vybavuju, že jsem vyběhl z chaty a zařval „Blanche!“, ale neuslyšel jsem žádnou odpověď.

Potom mě udeřily do obličeje reflektory automobilu.

Bylo to nesmírně staré auto a s rachotem přijíždělo na prostranství před motelem. Širokým obloukem se stočilo ke kanceláři a jeho světla prorazila dlouhý tunel do okolní tmy. Zakryl jsem si oslněné oči dlaní. Potom auto zabrzdilo necelé tři metiy ode mě a z něj vystoupil Mike Barter. Člověk, který vůz řídil, zůstal sedět za volantem.

„Co se děje?“ zeptal se Barter, když v mé ruce spatřil zbraň. „Stalo se něco?“

„Kde jste byl?“ zeptal jsem se.

„Proč? Kousek odsud, u Heze. O co jde?“

„Kde je klíč od jedenáctky?“

„Proč? Kdo to chce vědět?“

„Já.“

Hlas mi musel znít hrozivěji, než jsem si myslel. Barter na mě vrhl obezřetný pohled, potom se sotva znatelně pootočil a řekl: „Hezi? Hezekiahu!“

Na předním sedadle se cosi pohnulo. Viděl jsem, že se chlapík jménem Hezekiah souká zpoza volantu a potom vyskakuje z auta. Byl to hromotluk vysoký bezmála dva metry, který mohl vážit skoro metrák. Přesto se pohyboval se zvířecí ladností – křepče vyskočil z auta a potom plavně vykročil k nám.

„Problémy, pane Bartere?“ zeptal se a jeho hlas zaburácel, jako kdyby mu nevycházel z hrudi, ale z vinného sklepa.

„Žádné problémy, Hezi,“ prohlásil jsem. „Zůstaňte stát na místě. Tahle zbraň nezná přátele.“

Hez se zastavil a zadíval se na pistoli. Měl modré oči, které mu teď zaletěly k Barterovi a pak k osmatřicítce, kterou jsem držel v ruce. Měl je zasazené v hranatém obličeji s výraznými lícními kostmi, plochými tvářemi a rovnými úzkými rty, který vypadal jako geometrický obrazec.

„Vyndejte ten klíč, Bartere,“ řekl jsem.

„Zádnej zatracenej klíč nevyndám,“ odpověděl. „V jedenáctce je totiž, jen tak mimochodem, host.“

„Právě ten host mě zajímá,“ řekl jsem.

„Co kdybyste si hleděl svýho a vrátil se do chatky?“

„Hledím si svého. Nemůžu totiž najít to děvče, které přijelo se mnou.“

Barter si mě změřil nechápavým pohledem, potom se podíval na Heze a nakonec zase na mě. „Jaký děvče?“ zeptal se tiše.

„To děvče, které –“

Zarazil jsem se. Teď jsem se z jednoho na druhého zase zadíval já. Hez měl v obličeji nic neříkající výraz. Barterova tvář připomínala chladnou masku. „Nechte té komedie,“ řekl jsem upjatě.

„Jmenujete se Colby, že jo?“ řekl Barter. „Bydlíte ve dvanáctce.“

„Víte zatraceně dobře, kde jsem ubytovaný, a víte taky, že ta dívka byla v –“

„Zapsal jste se jenom vy,“ prohlásil Barter rozhodným tónem.

Na chvíli se rozhostilo ticho. Slyšel jsem hlas cvrčků a šplouchání vody dorážející na břeh jezera. Velice chladně, velice tiše jsem se zeptal: „Co to má znamenat?“

„Ubytoval jste se tady sám,“ opakoval Barter. „O co se tady vlastně snažíte?“

„Poslyšte, vy hajzle,“ řekl jsem. „Tak s tímhle na mě nechoďte! Vím, že jsem se tady ubytoval se svým děvčetem, a vy to moc dobře víte taky. A jestli mi do tří vteřin nedáte ten klíč od jedenáctky, zapomenu, že jsem policajt, a začnu mačkat tenhle kohoutek, co to půjde.“

„Policajt?“ podivil se Barter. Zaletěl pohledem k Hezovi. „Vy jste polda?“

„Na to vemte jed, že jsem polda. Jedna, Bartere.“

„Jak mám vědět, že jste polda?“

„Dva, Bartere.“

„Mám ten klíč v kapse,“ řekl. „Do jedenáctky vás vezmu, ale nic tam nenajdete. Zvlášť ne žádnou holku, protože jste s žádnou nepřijel. Nemám páru, co tady na mě hrajete.“

„Ať vám ukáže placku, pane Bartere,“ ozval se Hez.

„Jo, co vy na to?“ řekl Barter.

Vytáhl jsem náprsní tašku, rozevřel ji a ukázal jim odznak.

„Tohle je vám v tomhle státě k ničemu,“ poznamenal Barter.

„Ale tahle zbraň platí v jakémkoliv státě,“ odpověděl jsem.

Barter se podíval na mou osmatřicítku. „Pojďte. Ukážu vám tu chatu.“

Nechal jsem Bartera a Heze, aby šli jako první. Barter vylovil z kapsy velký svazek klíčů a jeden z nich zasunul do zámku. Zprudka otevřel dveře, rozsvítil a ustoupil stranou.

„Dovnitř,“ zavelel jsem. „Vy taky, Hezi.“

Vešli do chatky číslo jedenáct a já za nimi. Bál jsem se, co tam objevím, takže mi spadl kámen ze srdce, když jsme to nenašli. Na podlaze nikdo neležel. V chatce nikdo nebyl. Vůbec nikdo.

„Spokojenej?“ zeptal se Barter.

„Ještě ne,“ odpověděl jsem. „Lehněte si na postel, oba dva. Rychle. Obličejem dolů, ruce nahoru na polštáře.“

„Tohle vám neprojde, kamaráde,“ vybuchl Barter. „Nevím, co si o sobě myslíte, ale policajty máme v tomhle státě taky, jestli to nevíte.“

„Na postel,“ zopakoval jsem.

Barter se vydrápal na postel a potom si vedle něj vlezl i Hez. Tvořili krásný pár. Společně se pak překulili na břicho a zvedli ruce nad hlavu.

„Z té postele neslezete,“ pohrozil jsem jim. „Jestli se o to jeden nebo druhý pokusíte, okamžitě začnu střílet.“

„Drsnej hajzl,“ zamumlal Barter.

„Jo,“ přisvědčil jsem. „Jsem drsnej hajzl.“

Přistoupil jsem ke stěně oddělující chatku číslo jedenáct od té mojí. Prozkoumal jsem na podlaze každý centimetr čtvereční, ale nenašel jsem ani sebemenší stopu po krvi. Potom jsem popošel ke skříni ve zdi. Byla situovaná v přední části boční stěny a já si náhle uvědomil, že ta krev v mé chatce prosakovala také z přední části.

Nechtělo se mi ty dveře otevírat.

Otevřel jsem je.

Na zemi jsem spatřil spoustu krve. Podlaha se jen nepatrně svažovala ke spojovací příčce, takže trvalo poměrně dlouho, než se rozlila ke stěně a prorazila si cestu dřevěným obložením. Určitě si to vyžádalo dost času, takže osoba, po které tady ta rudá louže zůstala, mohla být ze skříně odstraněna dlouho předtím, než krev pronikla do sousední chatky.

„Pojďte sem, Bartere,“ řekl jsem.

Barter se vyhrabal z postele a houpavým krokem došel až ke mně – před otevřenou skříň ve zdi. Neřekl ani slovo.

„Co vy na to?“

„Co to je?“ zeptal se.

„Krev.“

„O tom nic nevím,“ prohlásil. „Tu chatu jsem pronajal včera večer kolem šestý hodiny. Nemám tušení, co tady prováděl.“

„Jak se jmenoval?“

„Nepamatuju se. Je to v knize hostů.“

„A teď mi povězte, co se stalo s tím děvčetem, které sem přijelo se mnou.“

„Žádný děvče sem s váma nepřijelo,“ řekl Barter.

„Tohle je vaše verze, jo?“

„Tohle je pravda,“ prohlásil Barter důrazně.

Snažil jsem se zachovat klid a chladně uvažovat. „Bartere, lžete,“ řekl jsem. „Nevím proč, ale lžete. Přijel jsem s děvčetem a mám svědka, který nás viděl, když jsme se společně ubytovávali.“

„Co je to za svědka?“ zajímal se Barter.

„Jedna dívka. Jmenuje se Blanche.“

„Blanche?“ podivil se Barter. „Žádnou Blanche neznám.“

„Pronajala si od vás chatku číslo tři. Byla tam celý večer. Viděla, jak se zabydlujeme.“

„Máte holek plnou hlavu, co?“ řekl Barter. „V trojce nikdo takovej není; jenom jeden chlápek, co si ji pronajal dneska po večeři.“

„Někdo tu dívku z chaty unesl i se všemi zavazadly a oblečením, zatímco –“

„O kterým děvčeti to teď mluvíte?“

„Mluvím o dívce, s kterou jsem sem přijel, sakra!“

„Aha,“ řekl Barter a usmál se na Heze, který natahoval krk z postele. „A v jaký chatce se jako měla ubytovat?“

„V čísle třináct.“

„Co kdybychom se teď do tý třináctky skočili podívat?“ navrhl Barter. „Samozřejmě jestli jste tady už skončil s tou svou detektivní prací.“

„Skončil,“ řekl jsem. „Stejně se chci v čísle třináct pořádně rozhlédnout.“

„Nebude vám vadit, když už Hez vstane z tý postele?“ zeptal se Barter s úsměvem. Všechno mu připadalo nesmírně komické. Jako by se ho vůbec nic nedotýkalo.

„No tak, Hezi,“ řekl jsem stroze a zamával mu před očima svou osmatřicítkou.

Vyšli jsme z chatky a zamířili k třináctce. Motel teď ožil, z chat číslo jedenáct, dvanáct a třináct se rozlévalo světlo, takže připomínaly trojici jeptišek nesoucích votivní svíčky. Dveře srubu číslo třináct byly zavřené. Barter vystoupal po schůdkách a zaklepal.

„Nikdo tam není,“ řekl jsem. „Prostě otevřete –“

Vtom se dveře otevřely.

Mezi veřejemi se zjevil vysoký vyzáblý muž.

Byl naboso a hrudník měl holý. Na sobě měl jenom klasické kalhoty z česané vlny. Byl tenký jako telegrafní drát, z hrudní kosti mu rašil proužek černých chlupů a stejné černé chomáčky mu trčely kolem bradavek. Měl modré oči, pocuchané hnědé vlasy a v obličeji poněkud překvapený výraz, když se zeptal: „Ano?“

„Promiňte, že vás obtěžuju, pane,“ řekl Barter. „Je všechno v pořádku?“

„Proč? Ano,“ odpověděl muž. Zadíval se na mou osmatřicítku. „Poslyšte, co to je?“

„Jak dlouho jste v téhle chatce?“ zeptal jsem se.

„Co jste sakra zač?“

„Jmenuju se Phil Colby,“ odpověděl jsem. „Jak dlouho jste v téhle chatce?“

Muž přikývl, jako kdyby mu moje jméno něco říkalo. „Ubytoval jsem se asi v osm,“ odpověděl. „Proč?“

„Houby v osm!“ vybuchl jsem. „Odstupte stranou!“

Muž svým tělem zatarasil celý rám dveří a zahradil mi cestu. „Počkat, hochu,“ řekl. „Moje žena je náhodou v posteli.“

„Vaše co?“

„Moje žena. Co je na tom tak divnýho, sakra. Poslyšte, přeskočilo vám nebo co?“

„Ustupte mi z cesty,“ řekl jsem. „Chci tu vaši ženu vidět!“

„Poslyšte, co je tohle za motel?“ otočil se muž k Barterovi. „Proboha, nikdy jsem –“

Odstrčil jsem ho stranou a vešel dovnitř. Na podlaze vedle prádelníku stály dva zelené kostkované kufry. V posteli ležela žena. Jakmile jsem vstoupil dovnitř, posadila se a přitáhla si přikrývku až ke krku. Měla dlouhé světlé vlasy a zelené oči, a tyhle zelené oči teď vytřeštila a já měl za to, že začne ječet, ale jenom otevřela ústa a zírala na mě. Nebyla nalíčená a působila dojmem, jako kdyby se možná právě probudila, až na to, že ty její oči vůbec nevypadaly unaveně.

„Jak se jmenujete?“ zeptal jsem se.

„Kdo jste, že vás to zajímá?“ odpověděla otázkou.

Otočil jsem se k jejímu manželovi, který vešel dovnitř hned po mně. „Jak se jmenujete?“

„Joe,“ odpověděl.

„Joe a jak dál?“

„Joe Carlisle. Tohle je moje žena.“

„Jak se jmenuje?“

Carlisle se odmlčel a otočil se k blondýně. Blondýna se na něj pousmála.

„Stephanie,“ řekla. „Stephanie Carlisleová.“

„Jak dlouho jste v téhle chatce, Stephanie?“

„Asi od osmi hodin. Proč?“

Přikývl jsem, odvrátil se od postele a zamířil ke skříni. Otevřel jsem dveře a podíval se dovnitř. Byla plná šatů. Dámský plášť, dvoje šaty, župan, několik sukní, pár halenek.

„Kde máte šaty vy, Joe?“ zeptal jsem se.

„Cestuju nalehko,“ odpověděl.

„Ukažte mi nějaký osobní průkaz.“

„Proč?“

„Ukažte mi ho.“

„Zádnej nemám.“

„Přijel jste sem autem, ne?“

„Ano, ale…“

„Ukažte mi řidičský průkaz.“

Carlisle pokrčil rameny. „Na ten jsem si nevzpomněl.“ Popošel k prádelníku a sebral z něj náprsní tašku, která ležela na horní desce vedle hodinek a klíčů. Rozevřel ji a podal mi řidičský průkaz.

„Jste policajt?“ zeptal se.

„Ano.“

„To je nějaká mravnostní šťára nebo co? Jsme totiž manželé.“

Řidičský průkaz zněl na jméno Joseph Carlisle. S bydlištěm v Davistownu. Průkaz jsem mu vrátil a přistoupil k prádelníku. Otevřel jsem horní zásuvku. Byla plná Stephaniiny bižuterie. Ostatní dvě zásuvky zely prázdnotou.

„Ty kufry jsou odemčené, Joe?“ zeptal jsem se.

„Asi jo. Proč…“

Poodešel jsem ke kufrům a jeden z nich otevřel. Byl prázdný.

Druhý jakbysmet. Zavřel jsem obě zavazadla a přešel na toaletu s umyvadlem. Na umyvadle ležel hřeben. Otevřel jsem lékárničku. Byla prázdná. Vyšel jsem zase do hlavní místnosti. Carlisleova košile, vázanka a sako byly hozené na židli. Na podlaze pod židlí stály jeho boty a v nich schumlané ponožky. Stephaniiny šaty a prádlo byly přehozené přes opěradlo židle. Zachytila můj pohled.

„Ta nylonová paráda je moje,“ řekla a usmála se.

„Děkuju,“ odpověděl jsem jí. „A kde máte uloženou kabelku?“

Úsměv jí z tváře vyprchal. Chviličku jsem cítil, jak se jí v hlavě horečně otáčejí kolečka, a potom se usmála a řekla: „Musela jsem ji nechat v autě.“

Otočil jsem se ke Carlisleovi. „A kde je auto?“

„Zaparkoval jsem u kanceláře.“

„Ten cadillac?“

„Ano.“

„V tom případě jste přijel nanejvýš před půl hodinou.“

„Jste na omylu,“ odpověděl. „Ubytovali jsme se v osm.“

„Míníte tady zůstat dlouho?“

„Jenom… pár dní.“

„Přijeli jsme rybařit,“ vložila se do hovoru Stephanie.

„Tak proto visí ve skříni ty koktejlové šaty?“

„No…“ začala a já se znovu otočil ke Carlisleovi.

„Vy chodíte na ryby v hnědém vlněném obleku, Joe?“

„Už jsem vám říkal, že cestuju nalehko. Obyčejně jenom s tím, co mám na sobě.“

„Žádné džíny? Žádná flanelová košile? Chcete říct, že chodíte rybařit ve společenském obleku? Chcete…“

Obličej mu zbrunátněl. „Můžu si chodit na ryby, v čem se mi zlíbí,“ vybuchl.

„Jenom ne do kalných vod.“

Barter se usmál. „Nemyslíte, že byste tyhle lidi mohl nechat vyspat?“ zeptal se.

„Jistě,“ odpověděl jsem. „A vy mi můžete ukázat další chatky, Bartere.“

„Jestli to nevíte, tak tady podnikám. A žádnýmu kšeftu moc nepomůže, když člověk obchází lidi a budí je uprostřed noci.“

„Nic takového netvrdím,“ odpověděl jsem suše. „Pojďte.“

Jakmile Carlisle viděl, že se máme k odchodu, zase se vzpamatoval a vzpomněl si, že se má tvářit rozhořčeně. „Máte zřejmě pevný nervy, když si troufáte takhle sem vtrhnout,“ prohlásil.

„Jděte k čertu,“ řekl jsem mu.

Barter s Hezem na mě čekali na konci schůdků. „Kde chcete začít?“ zeptal se Barter.

„V jedničce. A potom pěkně popořádku.“

„Jak chcete. Většina chat je stejně prázdná.“

„Tak proč jste se tolik bál, že probudíte hosty?“

„No, v několika chatkách hosti jsou,“ zamumlal a potom mě obloukem zavedl kolem chatky číslo třináct k houfu chatek rozházených po úbočí kopce. První dvě byly prázdné.

Zamířili jsme ke trojce, o které Blanche tvrdila, že v ní bydlí ona sama. Nesvítilo se v ní.

Barter zaklepal.

„Kdo je to?“ ozval se zevnitř mužský hlas.

„Já,“ odpověděl Barter. „Mike Barter.“

„Oh, okamžik.“ Světlo se rozsvítilo a někdo zaklel, potom jsme pár minut čekali a nakonec jsme uslyšeli blížící se kroky. Dveře se otevřely. Muž, který se objevil mezi veřejemi, měl na sobě jenom krátké spodky. Byly veselé, s barevným vzorkem, jehož hlavní motiv tvořila vlčí hlava. Všichni vlci na těch šortkách vyli. Štěkali na půvabně tvarované ženské nohy, které byly dalším tématem dezénu. Ten muž ve spodkách mohl, ale také nemusel být vlk. Spíš vypadal jako Vysloužilý skaut.

Bylo mu zhruba šedesát, měl holou hlavu, červeně orámované oči a před sebou nesl břicho, které mu zastiňovalo pěkných pár vlků, což mohl být dost dobrý důvod k tomu jejich vytí.

Okamžitě vyhrkl: „Kde je…“ Potom si mě všiml a zmlknul.

„Kde je kdo?“

V rudě orámovaných očích mazaně zasvítilo. Stařík se zakřenil.

„Ne kdo,“ prohlásil, „ale co!“

„Ptal jsem se, kde jsou ty ručníky, co mi slíbil.“

„Ale ne, úplně mi to vypadlo z hlavy,“ řekl Barter a luskl prsty. „Nebude vás obtěžovat, když půjdeme dál?“

„Jestli vám nevadí, že vás vítám ve spodním prádle,“ odpověděl muž.

Ustoupil stranou a my jsme napochodovali dovnitř. Oči mi okamžitě zaletěly k posteli. Ležely na ní dva polštáře a na obou bylo vidět, že na nich někdo spal. Zamířil jsem na toaletu a podíval se na ručníky. Na jednom z nich jsem si všiml šmouhy od rtěnky.

„Zkontrolujeme další chaty,“ řekl jsem.

Cestou ven se Barter ke starci otočil. „Ty čistý ručníky vám přinesu,“ slíbil mu.

Chaty číslo čtyři, pět a šest byly prázdné. Dveře sedmičky otevřela tmavovlasá dívka. Na sobe měla modry koupací plast, a když spatřila Bartera, zatvářila se překvapeně. I ona mu zřejmě hodlala něco říct, dokud si nevšimla mě. Místo toho zůstala zticha a vrhla na Bartera tázavý pohled.

„Promiňte, že vás a vašeho manžela rušíme, madam,“ omluvil se Barter. „Nebude vám vadit, když půjdeme dovnitř?“

Dívka se zkoumavě zadívala na Bartera a potom jí oči zaletěly ke mně. Nezeptala se „Proč?“ nebo „Co sakra chcete?“ nebo nějak jinak, jak byste očekávali od překvapené manželky, kterou v motelu někdo probudí uprostřed noci. Prostě ustoupila stranou a nechala nás projít do místnosti.

„Kde máte manžela?“ zeptal jsem se jí.

Přeletěla pohledem celou místnost, jako kdyby ho na chvíli někam založila.

„Musí být na záchodě.“ Odmlčela se. „Chcete, abych ho zavolala?“

„Nic se neděje,“ řekl jsem. „Pojďte, Bartere.“

Nechali jsme dívku dívkou a vykročili k odchodu. Když jsme odcházeli po cestě, sledovala nás pohledem. Potom zavřela dveře.

„Zbývající chaty jsou prázdný,“ prohodil Barter. „Chcete se tam podívat?“

„Zatím bylo všechno tak, jak jste tvrdil, viďte?“ řekl jsem.

„Jistě.“

„Tak proč bychom se tam tedy vůbec obtěžovali?“

„Prostě pro pořádek,“ odpověděl. „Co kdybyste si teď šel k sobě lehnout a pořádně se vyspal? Uvidíte, že až se ráno probudíte, budete se cítit líp.“

„Ehm hm,“ zamumlal jsem a vykročil k autu. „Jenomže nejdřív musím udělat ještě jednu věc.“

„A jakou?“

„Musím dojet na policii,“ odpověděl jsem.

SEDMÁ KAPITOLA

CADILLAC, KTERÝM PŘIJEL CARLISLE, stál dosud zaparkovaný nedaleko kanceláře. Měl jsem sto chutí otevřít dveře a podívat se po Stephaniině kabelce, ale nepovažoval jsem to za nutné. V detektivní práci zkrátka existují věci, které vycítíte instinktivně, věci, které prostě automaticky poznáte. Mezi detektivy jsem teprve nováčkem a nemám tak citlivý nos jako třeba Burry O’Hare nebo Tony Mitchell, kteří se v této branži pohybují už dost dlouho. Burry nebo Tony se prostě na někoho podívají a okamžitě vám poví, jestli je to poctivec nebo ne. Tohle ještě nedokážu. Tahle schopnost podle mě přichází s neustálým pobytem mezi zloději, což je naprosto přirozené. Odhalování trestných činů vyžaduje praxi, stejně jako všechny ostatní obory. Takový klenotník, který pracuje dostatečně dlouho s drahokamy, si ani nemusí nasadit na oko lupu, aby poznal pravé kameny od falešných. Pozná to podle hmatu, podle třpytu, podle le sku. Zloději také jiskří.

Možná že ta Stephaniina kabelka ležela v tom cadillaku.

Možná že se mi jenom zdálo, jak jsem Ann uložil do chatky číslo třináct. Možná že jsem cvok a všichni ostatní mluví pravdu. Možná že Carlisle cestoval nalehko a možná že se společně se svou ženou ubytoval ve třináctce už v osm hodin. A možná že slunce vychází na západě.

Dámská kabelka je ale něco jako pánská náprsní taška. Berete si ji s sebou. Když vystupujete z auta, je to ta první věc, po které sáhnete. Obsahuje veškerou dámskou výbavu. Pro ženu představuje stejnou přirozenost jako levé ňadro.

Sedl jsem do kabrioletu, zařadil zpátečku a vycouval kolem cadillaku. Moje reflektory zachytily Bartera, jak se vrací do kanceláře. Nevím, co se mu honilo hlavou, ale kráčel nesmírně rychle, hlavu skloněnou, a za ním pochodoval Hezekiah jako jeho prodloužený stín.

Zamířil jsem přímo do srubu smírčího soudce Olivera Handyho. Možná jsem mohl zatelefonovat na policii, ale byly skoro čtyři hodiny ráno a jenom bůh ví, kde bych našel telefonní budku.

Vůbec se mi nechtělo spát. Byl jsem naprosto vzhůru a mučivý nával panického strachu, který mě v první chvíli ochromil, už pominul. Připadalo mi šílené, že jsem tu rudou skvrnu v chatě číslo jedenáct vůbec mohl považovat za Anninu krev. Ann byla pryč a – o tom jsem nepochyboval – určitěji hrozilo nebezpečí, ale už jsem nevěřil, že je mrtvá. To nebezpečí jsem považoval za nesmírně reálné. Jestliže zmizela, mělo to nějaký zcela konkrétní důvod. A ta krev v jedenáctce mi připadala jako nesmírně logický a pádný důvod. Lidé po sobě dobrovolně nenechávají krev na dně skříně. Kde je krev, tam je i nebezpečí.

Takže jsem jel rychle a směřoval ke konkrétnímu cíli. Byl jsem policista, ale nebylo mi to moc platné. Můj služební odznak tady neměl žádnou váhu a já potřeboval mocnou ruku místního práva, aby uvedla do pohybu příslušnou mašinérii.

Strach.

Pro policistu nesmírně užitečná věc. Všichni máme někde schovaného kostlivce, a nikdo nechce, aby mu vypadl ze skříně do obýváku právě při odpoledním čaji. Strach nutí nevinné lidi, aby svého kostlivce ochránili tím, že řeknou pravdu o sbírce kostí někoho jiného. Strach dokáže způsobit, že viník zpanikaří, a zpanikařený zločinec pak zůstává jako ochromený.

Nepatrné stopy strachu jsem spatřil i v obličeji Olivera Handyho, když mi otevřel dveře. Ten strach mě překvapil. Možná soudce jenom patřil k lidem, kteří se automaticky vyděsí, když jim někdo v tak časnou hodinu zaklepe na dveře. Jenomže když jsem zastavil před srubem, uvnitř se svítilo, a soudce mi otevřel sice v pyžamu a županu, ale nevypadal jako člověk, který právě vylezl z teplé postele. Ve způsobu, jakým mě přijal, bylo cosi divného. Zaklepal jsem a on se nezeptal „Kdo je tam?“ nebo něco podobného. Přišel přímo ke dveřím, otevřel je a řekl „Ach, Colby!“ – skoro jako kdyby mě čekal.

„Jsem rád, že si mě pamatujete,“ řekl jsem.

„Ano.“ Pokýval hlavou. Oči měl nesmírně unavené. Vypadal mnohem starší než odpoledne, když mi vyprávěl, jak se v Sullivans Pointu báječně rybaří. Tehdy měly jeho panenky pronikavě modrou barvu, teď byly vybledlé. Jeho ústa s výrazně vykrojeným horním rtem byla předtím plná života, teď působila povadle.

„Co se děje, Colby?“ zeptal se.

„Rád bych si s vámi promluvil.“

Krátce přikývl. „Pojďte dál.“

Vešel jsem za ním do srubu. Od okamžiku, kdy jsem z něj před třemi hodinami vyšel, se tam mnoho nezměnilo. Handy si zřejmě šel lehnout. Hned po tom, co jsme odtud s Ann odjeli. Bleskově jsem se rozhlédl po místnosti. Jediné, co se mi při tom vrylo do paměti, byla zapálená cigareta v popelníku vedle telefonu.

„Spal jsem. Co se děje?“

„Nechtěl jsem vás budit,“ řekl jsem.

„Nic se neděje. O co jde?“

„Potřebuju pár policistů.“

„Proč?“

„Je to složité,“ řekl jsem.

„Život takový bývá,“ řekl Handy a vzdychl. Byl to podivně beznadějný vzdech. „Když už jste mě vytáhl z postele, nechtěl byste mi povědět, o co jde?“

„Moje snoubenka se ztratila,“ řekl jsem.

„Co přesně tím myslíte?“ zeptal se Handy. Zvedl víko křišťálové dózy a vylovil z ní cigaretu s filtrem, kterou si okamžitě vložil do úst. „Cigaretu?“ zeptal se.

„Ne, děkuju.“

Handy si zapálil. Použil k tomu zapalovač, který ležel na stole. „A teď, jak je to s tou vaší zmizelou snoubenkou?“ zeptal se a vyfoukl dlouhý oblak kouře. Zdálo se, jako kdyby se mu do očí zase postupně vracel život. „Strašný zlozvyk,“ řekl. „Hned jak se probudím, vždycky si musím dát cigaretu.“

„Ano,“ přikývl jsem. „Ta dívka –“

„Věříte těm řečem o rakovině hrtanu?“ zeptal se Handy.

„Cože?“

„Cigarety,“ řekl. „Ze vyvolávají rakovinu hrtanu.“

„Oh. Nevím. Nikdy jsem o tom nějak zvlášť nepřemýšlel.“

„Všechny věci, které člověku zpříjemňují život, jsou buď zakázané, anebo škodlivé,“ poznamenal Handy a unaveně se usmál. „Tohle se ale oficiálně neříká.“

„Ubytovali jsme se v motelu, který vede jistý Mike Barter,“ řekl jsem.

„Ano. V Pointu.“

„Ano. Nechal jsem Ann v její chatce. Teď je pryč. Oblečení, zavazadla, všechno. Pryč.“

„Koho jste nechal v chatce?“ zeptal se Handy.

„Ann. Svou snoubenku.“

„Oh,“ vydechl Handy. Tvářil se zmateně. Pomalu potáhl z cigarety.

„To děvče, které tady odpoledne bylo se mnou,“ vysvětlil jsem mu.

Handy vyfoukl další dlouhý oblak kouře. „Mám pocit, že vám nerozumím, Colby,“ řekl zamyšleně.

„To děvče, které tu bylo se mnou,“ opakoval jsem netrpělivě. „Když nás sem dotáhl váš policista. Dnes odpoledne. Když mi dal pokutu.“

Handy zvedl oči a setkal se s mým pohledem.

„Jaké děvče?“ zeptal se.

„To děvče –“ zarazil jsem se. Naše pohledy se do sebe nad stolem zaklesly. Kypré rty měl teď stažené do tenké linky. Modré oči se dívaly bděle a ostražitě. Soudce Oliver Handy byl ve střehu, připravený k výpadu.

„Žádnou dívku si nepamatuju,“ prohlásil. „Fred dneska odpoledne přivedl jenom vás.“

„Aha.“

Handy se usmál. „Možná za to může ta dlouhá cesta,“ řekl.

„Nebo za to možná může ten telefonát,“ opáčil jsem.

„Cože?“

„Ten telefonát, který jste určitě přijal, než jsem sem dorazil. Kvůli kterému jste si zapálil tu cigaretu, co ještě hoří v popelníku.“ Hodil jsem hlavou k telefonu. „Co se děje, Handy?“

„Nemám ponětí, o čem mluvíte,“ odpověděl Handy.

„Ne? Víte zatraceně dobře, že jsem tady byl se svým děvčetem. Tak o co tady jde?“

„Jestli jste měl s sebou nějakou mladou dámu, pak jsem ji neviděl.“

„Usnula tady na gauči!“ vykřikl jsem.

„Neviděl jsem ji!“

„Co se mi to snažíte namluvit? Co se tady děje? K čemu tak obrovská konspirace? Myslíte, že vám tohle –“

„Žádné děvče jsem neviděl,“ opakoval Handy nekompromisně.

„Fajn, Handy.“ Vstal jsem. Napřáhl jsem paži, zamířil mu ukazováčkem pod nos a řekl: „Možná máte dojem, že je tenhle Vidlákov pupkem světa, ale nastavil jste si ten svůj zeměpis poněkud chybně. Jsou tady ještě státní policajti a federální policajti – a únos je federální zločin!“

„Je tady státní policista, který dosvědčí, že když vás zadržel, byl jste sám,“ odpověděl Handy. „Dejte si laskavě pohov, Colby.“

„Někteří státní policisti by klidně zastřelili i vlastní matku,“ řekl jsem. „Zavoláte mi je vy, nebo se mám do práce pustit já?“

„K čemu potřebujete policisty? Aby vypátrali neexistující děvče?“

„Ne,“ řekl jsem a ušklíbl se. „Nemyslíte si o mně, že jsem se zbláznil, že ne? Nemyslíte si, že bych žádal policii o pomoc kvůli nějaké prkotině, že ne? Chci ty policisty kvůli tomu, že jsem v tom motelu objevil ve skříni kaluž krve. Myslím, že policii by to mohlo zajímat a mohla by se snažit zjistit, čí krev to je a jak se tam dostala.“

„Možná,“ řekl Handy.

„T akže?“

„Zavolám,“ prohlásil. „Nechci stát v cestě soukromé osobě, která se na mě obrací s podezřením, že mohl být spáchán trestný čin.“ Pokrčil rameny. „Ale pokud jde o to děvče…“ Znovu pokrčil rameny.

„Jaké děvče?“ zeptal jsem se.

Handy zvedl hlavu a po tváři se mu pomalu začal rozlévat úsměv. Pomalu, metodicky potahoval z cigarety. „Zavolám toho policistu.“ Vstal a zamířil k telefonu. Odložená cigareta v popelníku už vyhořela až k filtru, který už začínal doutnat. Handy ho bez dlouhých cavyků zamáčkl. Zvedl sluchátko a vytočil číslo.

„Pokud jde o lidi, razím vlastní teorii,“ řekl mi.

„Jo?“

„Ano. Náhodou věřím, že většina z nich má rozum. Kromě toho jsem spíš optimista. Věřím –“

Odmlčel se a řekl do mluvítka: „Haló, Frede? Vzbudil jsem vás? Oh, to mě mrzí. Ne, nic, co by hořelo. Vzpomínáte si na toho mladíka, kterého jste ke mně přivedl včera odpoledne? Kvůli překročení rychlosti. Ten detektiv, vzpomínáte si?“ Handy se znovu odmlčel. „Ne,“ řekl rozhodným tónem. „Byl sám. Nikoho s sebou neměl.“ Handy zase ztichl a poslouchal. „Ano, tak to je. Ano, máte pravdu. No, myslí si, že narazil na nějaké problémy v motelu Mika Bartera. Napadlo ho, že by mu místní policie mohla píchnout. Myslíte, že byste sem mohl přijet?“ Handy opět poslouchal. „Ne, k Mikovi ne, volám od sebe. Jistě. Tak fajn, budeme na vás čekat. Poslyšte, vyřiďte Janet mou omluvu, že vám volám takhle pozdě, ano? Dobře.“

Zavěsil.

„Hned tu bude,“ řekl mi Handy. „Fajn chlap, Fred.“

„Před chvílí jste filozofoval o lidech,“ připomněl jsem mu.

„Oh, aha. Lidi.“ Handy si došel pro další cigaretu, vytáhl ji z křišťálové dózy a zapálil si. „Většina lidí má rozum, nemyslíte?“

„Asi ano.“

„Ano,“ řekl Handy. „Ano, většina lidí je rozumná. Všichni si nakonec uvědomí, že nemá cenu přehazovat hnůj v místě, kam zasahuje příliv.“

„Co to znamená?“

„Znamená to, že se člověk může vyhnout zápachu a ušetřit si spoustu energie, když si prostě sedne na lavičku někde na promenádě, hodně daleko od přílivových vln.“

„Pokud ovšem v tom oceánu náhodou není něco, co třeba chcete,“ řekl jsem.

„Podle mých zkušeností, Colby, v tom oceánu nenajdete nic, co byste nemohl najít i na souši.“

„Spoustu ryb by tohle vaše tvrzení dost překvapilo.“

„Spoustu ryb by překvapilo, kdyby slyšely, že existuje taky něco jiného než oceán. To ale neznamená, že se ten příměr s hnojem a přílivem nezakládá na pravdě.“

„Nemám tušení, o čem to mluvíte,“ prohlásil jsem. „Jestli máte něco na srdci, řekněte to normálně.“

„Normální řeč,“ opáčil Handy, „se stává užitečným nástrojem, pokud ji používáte, aniž byste se snažil, aby zněla normálně.“

„Měl jsem dojem, že jejím smyslem je dorozumět se,“ namítl jsem. „Ve vašem podání se oceán mění v něco, co se vymyká mému chápání.“

„Výborně,“ usmál se Handy. „Výborně, výborně.“

„Co se tím snažíte naznačit?“

„Snažím se vám naznačit, abyste se tím přestal trápit. A přestal přehazovat ten hnůj. Projevil trochu optimismu.“ Handy se odmlčel. „To vaše neexistující děvče.“

„Ano?“

„Uvolněte se, Colby.“

„Proč?“

„Optimismus. Projevte trochu optimismu.“

„Dobře víte, že existuje,“ řekl jsem.

„Nevím nic. Jenom vás žádám, abyste se na všechno díval z té lepší stránky. Dejme tomu, alespoň na okamžik, že tedy existuje. Přijel jste s ní sem, do Sullivans Pointu, pronajali jste si dvě samostatné chatky, a ona zmizela. Samozřejmě pokud předpokládáme, že skutečně existovala.“

„Existovala,“ řekl jsem. „Existuje. Povězte, co jste tím chtěl říct.“

„Říkám, že pokud existuje, pokud skutečně zmizela… je zřejmě v bezpečí.“ Handy si mě přeměřil pronikavým pohledem. „A zřejmě bude v pořádku, až tohle všechno skončí.“

„Je v pořádku teď?“ zeptal jsem se.

Handy pokrčil rameny. „Vaše neexistující přítelkyně? Řekl bych, že je. Ano. Podle mě je v mnohem větším bezpečí, než by byla… pokud byste… eh… začal přehazovat hnůj během přílivu.“

„Takže jsme zase zpátky u oceánu, co?“

„Oceán je nesmírně klidný. Nemáte ponětí, jak nádherný je život ve státě, který není uzamčený ve vnitrozemí.“

„Kde je?“ nepřestával jsem naléhat.

„Nemám nejmenší tušení,“ odpověděl Handy. „V životě jsem ji neviděl,“ dodal po krátké odmlce.

„Ale je v pořádku?“

„Colby, chtěl byste slyšet dobrou radu?“

„Poslouchám.“

„Ano, ale váš přístup je trochu arogantní. Jsem daleko starší než vy a taky mnohem moudřejší a svého času jsem se taky snažil přehazovat hnůj. Už to nedělám. Přestaňte se tvářit tak nevraživě.“

„To je ta vaše rada?“

„Moje rada zní následovně. Vraťte se do motelu. Vyspěte se. Zítra odpoledne už všechno bude minulost. Můžete pokračovat v dovolené, jako kdyby se nic nestalo.“

„S Ann, nebo bez ní?“

„Kdo je Ann?“

„Bude zítra odpoledne zpátky? V pořádku?“

„Nevím, kdo to je. Ale mám veškeré důvody domnívat se, že budete moct pokračovat ve své dovolené, jak jste si ji naplánoval.“

„Ještě mi dovolte jednu otázku, vaše ctihodnosti,“ řekl jsem.

„Ano?“

„Ta osoba, po které zůstala ve skříni krvavá skvrna. Bude moct pokračovat ve své dovolené, jak si ji naplánovala?“

„V životě se stává, že lidé krvácejí. Jste policajt. Měl byste to vědět. Některé osoby krvácejí. Některé musejí krvácet.“

„Jste nesmírně tajuplný člověk, vaše ctihodnosti,“ řekl jsem. „V našem státě nevěříme, že některé osoby musejí krvácet. Jsme idealisté. Myslíme si, že krvácet by nemel nikdo. Proto máme policejní oddělení.“

„A to vaše úžasné policejní oddělení nepochybně učinilo veškerému krvácení přítrž, co?“

„Snažíme se.“

„Colby,“ řekl Handy. „Nedělejte ze sebe nějakého zatraceného hrdinu.“

„Cože?“

„Vraťte se do chaty a vyspěte se z toho. Zítra se sbalte a vydejte se na cestu. Berte to jako přátelskou radu. Uhánějte jako o závod. Myslete si sakra, co chcete. Přemýšlejte v noci. Ve dne si hrajte na policajta nebo na řezníka, anebo na příjemného smírčího soudce, prostě na to, jaká role vám je nejbližší. Ve dne nepřemýšlejte. Jestli začnete přemýšlet, dostanete se do maléru. Prostě hrajte svou roli, Colby. A přemýšlení si schovejte na chvíle, kdy budete sám – a nikdy nepřemýšlejte nahlas.“

„Vy nahlas přemýšlíte právě teď,“ řekl jsem.

„Jenom kvůli tomu, že se vám snažím ušetřit spoustu nepříjemností.“

„Děkuju. Vážím si toho.“

„Nevážíte. Z vašeho tónu je zřejmé, že ne.“ Handy vzdychl. „Fred by tady měl být každou chvíli. Až přijede, radím vám, abyste mu řekl, že jste se s tou krví v chatce spletl. To vám radím s veškerou naléhavostí.“

„Nespletl jsem se,“ řekl jsem. „Pokud jde o krev, žádných chyb se nedopouštím,“ dodal jsem po chvilce.

Handy znovu vzdychl. „Můžete se dopustit mnohem větší chyby,“ řekl. „Mnohem větší chyby, než si dokážete představit.“

V tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře.

OSMÁ KAPITOLA

BYLO ZAJÍMAVÉ SLEDOVAT, jaká změna se odehrála s Handym, když otevřel dveře. Několik minut předtím, než vpustil Freda dovnitř, působil jako melancholický cynik a uvažoval nahlas. Uvažovat nahlas však přestal, jakmile vzal za kliku a trhnul dveřmi. Přestal uvažovat a zase se proměnil ve smírčího soudce z malého města. Změnilo se celé jeho držení těla i způsob řeči.

„Fajn, fajn, Frede,“ řekl. „Pojďte dál, Frede. To je, co? Vláčet se sem přes hory a doly v tak zatracenou dobu!“

„Spal jsem jako špalek,“ odpověděl Fred. Změřil si mě bleskovým pohledem. Na sobě měl policejní uniformu, ale potřeboval oholit a vypadal trochu ošuntěle. „V čem je problém?“

„Tady mladík si myslí, že v jedné z chatek Mika Bartera viděl krev.“ Handy se odmlčel a otočil se ke mně. „Nebo jak to je?“ Byl to jeho poslední pokus přimět mě, abych na všechno zapomněl.

„Je to tak,“ řekl jsem.

„Někdo se možná říznul při holení,“ poznamenal Fred.

„Pochybuju. Lidi se neholí ve skříních a žádné říznutí při holení nevytvoří na zemi louži.“

„Je to samozřejmě věc, na kterou by se někdo měl podívat,“ řekl Handy.

„Jasně,“ odpověděl Fred. „Co kdybychom teda vyrazili?“

„No, mě k tomu potřebovat nebudete,“ řekl Handy. „Svou práci znáte, Frede.“

„Jasně,“ odpověděl Fred. „Běžte si lehnout.“

„Fred se o vás postará,“ řekl mi Handy a doprovodil nás ke dveřím. Vyšli jsme do noci. Blížila se pátá hodina a ve vzduchu se vznášelo ticho plné očekávání, ticho, které přichází před svítáním. Všechny zvuky zněly mnohem hlasitěji než obvykle. Vrzání Fredových bot na cestě, tiché zaskřípění dveří, když je Handy zvolna zavíral, šepot větru v korunách borovic obklopujících jeho srub.

„Dneska ráno už žádná motorka?“ zeptal jsem se ho.

„Vzal jsem si vlastní auto,“ odpověděl Fred.

Jeho vlastní auto byl buick combi. Došli jsme k němu rychle. Za srubem se rozkládala louka, ze které se teď zvedala mlha. Nasedli jsme, Fred nastartoval motor a potom vycouval na silnici. Jeli jsme mlčky. Kolem nás se začínal probouzet den, nebe na východě bledlo, hvězdy se z noční nebeské klenby postupně vytrácely.

„Krev, jo?“ ozval se Fred.

„Ano.“

„A?“

„Spousta krve.“

„Hmmm.“

„Ve skříni.“

„Žádný tělo?“

„Ne.“

„Hmmm.“

„Ještě něco,“ řekl jsem.

„Co?“

„Ubytoval jsem se i se svým děvčetem. Je pryč.“

„Hmmm?“

„Ano. S tím děvčetem, které jelo se mnou, když jste mě včera sebral.“

Fred neodlepil pohled od silnice.

„Žádný děvče si nepamatuju,“ odpověděl.

„Ani jsem nečekal, že byste si ji pamatoval.“

„Tak proč jste se o tom zmiňoval?“

„Jenom jsem se chtěl ujistit, že jste dostal instrukce.“

„Nemám tušení, o čem to mluvíte.“

„To nikdo.“

„Jsme jenom maloměstský balíci,“ prohlásil Fred sarkasticky. „Nerozumíme lidem z velkoměsta.“

„Užíváme velká, silná slova.“

„Jo.“

„Já mám pro vás jenom jedno slovíčko,“ řekl jsem.

„Jo?“

„Jo. Unos.“

„To je trefný silný slovo. Dokonce i my křupani jsme ho už slyšeli.“

„Mám ještě jedno silnější. Chcete ho slyšet?“

„Jestli je příliš silný, tak ne.“

„Posuďte sám. Vražda.“

„Vražda je pořádně silný slovo.“ Fred se odmlčel. „Chcete poradit?“

„Všichni jsou samá rada.“

„Ty slova. Jazykolamy. Na vašem místě bych je moc často nevyslovoval.“

„Proč ne?“

„My křupani bysme jim nemuseli rozumět. My křupani bysme si mohli myslet, že se snažíte předvádět.“

„Myslíte, že se snažím předvádět, Frede?“

„Já? Sakra, jsem taky polda. Mám respekt ke kolegům. Zvlášť k detektivům z velkoměsta.“

„Ještě se z toho můžete vyvlíknout, víte to?“

„Vyvlíknout z čeho?“

„Z toho, v čem jedete, Frede.“

„Jedu v buicku combi,“ odpověděl. „V tom jedu.“

„Co ta krev?“

„Co je s ní? Takovou louži krve, pokud tam vůbec nějaká je, může způsobit spousta věcí.“ Odmlčel se. „Barter vede poctivej podnik.“

„Vážně?“

„Nejpoctivější v celým státě.“

„Jaký je měsíční čistý zisk?“

„Co? Co?“

„Čistý zisk. Za přimhuřování očí nad Barterovýma špinavýma rukama.“

„Barter si ruce neumaže. Vede poctivej rodinnej podnik. Je to ženatej chlap, víte to? Ne, pane, ten jeho podnik je čistej.“ Fred se ke mně na okamžik otočil. „Kromě toho policajti v tomhle státě neberou úplatky.“

„Žádný policajt na světě nebere úplatky,“ řekl jsem. „Jenomže mluvíte s policajtem, uvědomujete si to?“

„Fajn, možná tu a tam nějaká ta pokuta za překročení lychlosti. Aby se tomu člověku ušetřily starosti, nemusel se nikde hlásit, tak se zkasíruje přímo na silnici. Ale nic velkýho. V tomhle státě se jedná férově.“

„Jistě.“

„Žádný levárny. Ne jako v tom vašem velkoměstě. U vás projde úplně všechno. Přepadení, znásilnění, dokonce i vražda. Tady ne. My máme okresního prokurátora, co má oči úplně všude. Má všechno pod kontrolou. On i státní zástupce. Správná dvojka. Ike a Mike. Neohrožený bojovníci proti zločinu.“

Jeli jsme už po silnici k Pointu. Tma vystrašeně ustupovala slunci a obloha se zbarvovala bledým odstínem oranžové. Začínal další nádherný den.

„Takže když tvrdíte, že je tam krev, tak tam ta krev možná je,“ řekl Fred. „Ale možná že jste špatně viděl. Možná jste tu krev viděl jenom ve svý fantazii, víte? Jako tu holku, o který tvrdíte, že jela s vámi.“

„Znáte nějakou Blanche?“ zeptal jsem se.

„Ne.“

„A chlapíka jménem Joe Carlisle?“

„Ne.“

„Nějakou Stephanie?“

Fred se na okamžik zarazil. „Stephanie a jak dál?“ zeptal se.

„Stephanie Carlisleová. Joeova manželka.“

„Oh. Ne. Ne, neznám.“

„Jakou Stephanie tedy znáte?“

„Oh. Jednu holku, s kterou jsem chodil na střední školu. Neviděl jsem ji už spoustu let.“

„Co Ann viděla?“ vystřelil jsem nečekaně další otázku.

„Ann?“ podivil se Fred a vyhnul se mé nesmírně rafinované pasti. „Jaká Ann?“

„Zapomeňte na to,“ řekl jsem a po zbytek cesty do Pointu jsme už spolu nepromluvili. Když jsme přijeli k motelu, celé prostranství halil mlžný závoj. Mlha se vznášela i nad jezerem a válela se po kanoích uložených dnem vzhůru na břehu. Vinula se kolem chatek – bílých chatek s okenicemi nalakovanými pastelovou modrou a zelenou barvou. Před kanceláří byl stále zaparkovaný cadillac. Na registrační značce stálo:

SB-1412

„To je Carlisleovo auto,“ řekl jsem Fredovi. „Poznáváte ho?“

„Ne,“ odpověděl.

„Asi tu jezdí spousta cadillaků.“

„Jako všude jinde.“

„A všechny s nějakou fajnovou registrační značkou.“

„Když si můžete dovolit cadillac, můžete si dovolit i nějakou fajnovou značku. Když chcete, můžete přimět stát, aby vám na ni nechal napsat třeba slovo PRD. Jenom musíte při registraci vyklopit deset babek navíc.“

„Proč si myslíte, že by si člověk jménem Joe Carlisle nechal vyrobit značku s iniciálami SB?“

„To je věc Joea Carlislea,“ odpověděl Fred. „Nemám ve zvyku strkat nos do záležitostí ostatních lidí.“

„To je od policisty nesmírně prospěšný přístup, jen co je pravda,“ poznamenal jsem. Vystoupili jsme z auta a vykročili ke kanceláři.

Fred si stáhl pravou rukavici a zaklepal na dveře. Odkudsi zevnitř chaty jsem zaslechl hudbu. Světla svítila, jako kdyby Barter očekával společnost. Všichni očekávali nějakou společnost. Právě teď byla ta nejvhodnější doba, kdy mohli dovnitř zaskočit nějací hosté, takže všichni v Sullivan’s Corners a v Sullivan’s Pointu s touto možností počítali.

Dveře se otevřely.

Barter měl na obličeji pěnu na holení a v pravé ruce třímal vztyčenou břitvu. Vnitřní dveře – ty, za kterými se skrýval soukromý byt – byly zavřené.

„Nazdar, Frede,“ řekl Barter.

„Pane Bartere,“ pozdravil ho Fred formálně, ale znělo to naprosto falešně. Zaposlouchal jsem se do hudby. Vycházela zpoza zavřených dveří a vnášela do místnosti šum, z něhož tryskaly tóny klavíru, melodie na motivy písní Piknik a Měsíční svit.

„Řek vám o tý zmizelý holce?“ zeptal se Barker.

„Jo.“

„A o tý krvavý šlamastyce v jedenáctce?“

„Jo.“

„Udělal jste mu test na alkohol?“ pokračoval Barter.

Fred se zakřenil. „Nepřipadá mi, že by měl upito, pane Bartere.“

„Možná je to jenom chvilková nepříčetnost,“ poznamenal Barter a oplatil Fredovi jeho úsměv. „Občas se to stává. To je ten venkovskej vzduch. Ten člověka nakazí.“

„Mohli bysme se podívat do tý chatky, pane Bartere?“ zeptal se Fred.

„Jasně,“ odpověděl Barter. „Jen chvilku počkejte, než si opláchnu to mejdlo.“ Usmál se a zcela zbytečně dodal: „Když jste přišli, právě jsem se holil.“

Došel ke dveřím vedoucím do obytné části a vzal za kliku. Když je otevřel, objevila se část dlouhé pohovky. Ležela na ní žena, nebo spíš pár ženských nohou, protože nic víc jsem už nezahlédl. Hladké štíhlé nohy, jedna natažená na gauči, druhá pokrčená v koleni, takže tvořily trojúhelník z masa a kostí. Dveře se zavřely.

„Paní Barterová,“ řekl Fred. „Krásná ženská.“

„Jak to víte?“ zeptal jsem se.

„Že je krásná? Sakra…“

„Ne. Že je to paní Barterová. Neviděl jsem nic jiného než nohy.“

Fred pokrčil rameny. „Kdo jinej by byl v Bariérově bytě?“

„To je obdivuhodná logika,“ poznamenal jsem.

„Podívejte,“ řekl Fred, „kdybyste měl ženu, která by vypadala jako ta Barterova, žádná jiná by v tý místnosti nebyla. Na to nemusíte bejt velkoměstskej polda, abyste to pochopil.“

„Paní Barterovou jsem v životě neviděl.“

„Dejte na moje slova,“ řekl Fred rozhodným tónem, čímž konverzaci uzavřel. Na okamžik se odmlčel a potom ji znovu otevřel, jako kdyby citoval univerzálně platnou poučku: „Dejte na moje slova.“

Čekali jsme.

V místnosti se vznášelo jakési nereálné ovzduší. Časné ráno je pro každého nejintimnější denní dobou. Ve čtvrt na šest obyčejně nevysedáváte s úplně cizími lidmi. Hovoříte s přáteli, kteří si vás přijeli vyzvednout, protože spolu jedete rybařit. Kouříte cigaretu se svou ženou v teplé posteli uprostřed pomuchlaných přikrývek a sledujete, jak se blíží východ slunce. Pijete v kuchyni kávu s dětmi, které se už nedočkavě ošívají, protože čekají, až s nimi konečně vyrazíte na dlouho slibovanou dovolenou. Stojíte mezi dveřmi a líbáte svou dívku po noci strávené na školním plese. Nebo klábosíte s partou mládenců v podniku rychlého občerstvení s celonočním provozem, protože jsou to vaši dobří kamarádi. Časné ráno není určeno cizím lidem. Nezačínáte nový den s neznámým člověkem.

Já jsem nový den s cizím člověkem začínal.

Opíral se o stůl Mika Bartera a zahálčivě si mnul nos. Potom dlouze zíral na palec a ukazovák. Pak řekl: „Na nose je spousta mastnoty, věděl jste to? Když si pořádně promnete chřípí a potom těma prstama promnete fajfku, krásně se vám nablejská. Spousta lidí to neví.“

Byl jsem unavený. Od včerejšího rána, od půl osmé, jsem nespal. Nechtělo se mi poslouchat žvásty státního policisty Freda o mastném nosním chřípí. Nekouřím dýmku. Bylo by mi jedno, i kdybych měl na nose tolik mastnoty, že by dokázala zaměstnat celou těžní věž a vynesla mi miliony dolarů. Toužil jsem jenom po jediné bytosti, s kterou bych teď chtěl být, po jediné bytosti, kterou bych rád držel za ruku, až vyjde slunce. Neměl jsem tušení, kde ta bytost je.

Někdo vzadu znovu upustil přenosku na desku. Do srubu opět vtrhla hudba. Potom ten někdo přenosku zase zvedl a položil ji do správné drážky, na začátek skladby. Ozvalo se několik šeptaných slabik – důvěrný rozhovor jehly a drážky –, než se v ní jehla ustálila. A pak deska začala hrát. Franka Sinatru. Ve čtvrt na šest ráno. Aspoň jeden starý přítel v místnosti.

„Až tak skvěle nezpívá,“ utrousil Fred.

„Já ho mám rád,“ namítl jsem. Cítil jsem, jak se mi zvedá tlak, což je po takovém nevyspáni a stresu obvyklé. Kdyby Fred pronesl o přednostech mého starého přítele ještě jedno slovo, asi bych mu jednu vrazil přímo do nosu. Na Sinatrovi jsem vyrostl. Samozřejmě že jsem si utahoval ze všech těch holek, které při jeho zpěvu vřískaly a omdlívaly, ale uvnitř jsem ho odjakživa obdivoval. Patřil do mého mládí i části mé dospělosti, a právě teď mi připadal jako jediná normální věc na světě, na kterou se můžu spolehnout. Čekal jsem, že Fred ještě něco dodá. Podvědomě jsem zaťal pravou pěst.

„Já mám rád Elvise Presleyho,“ řekl.

„Co tam Barter dělá tak dlouho, co myslíte?“ zeptal jsem se.

„Utírá si obličej,“ odpověděl Fred. „Elvis Presley má styl.“

„Sakra, jak si může mužský takhle zatraceně dlouho utírat z obličeje trochu holicí pěny?“

„Jste moc hrrr,“ poznamenal Fred. „Musíte se naučit brát život piánko.“ Odmlčel se. „Svůj vlastní styl. Tvrdí to diskžokejové. Hned jak slyšíte jeho desku, poznáte, že je to Presley.“

Dveře se otevřely. V zorném poli znovu zasvítily nohy, ale hned nato je zavírající se dveře zase zakryly.

„Máte rád Elvise Presleyho?“ zeptal se Fred.

„Toho maníka s kytarou?“ zeptal se Barter.

„Jo, toho.“

„Je dobrej,“ přitakal Barter a pokýval hlavou. Pěnu z obličeje si už setřel. Uprostřed strniště na bradě měl pruh hladké pokožky, kterou si stačil oholit před naším příchodem. Ten pruh vypadal jako široká bílá jizva. „Nedáte si hrnek kafe, mládenci?“ zeptal se Barter.

„Ne,“ odmítl jsem bryskně.

„Já bych si možná vzal,“ odpověděl Fred.

„Žádné kafe, sakra,“ vyhrkl jsem. „Pojďme okamžitě do té chatky.“

„Je strašně hrrr,“ poznamenal Fred.

„Není divu,“ řekl Barter. „Celou noc byl vzhůru. Já jsem taky trochu hrrr.“

„No, mohli bysme se teda podívat na tu krev,“ řekl Fred. „Kafe si můžeme dát pozdějc.“

„Pojďme, pojďme,“ popoháněl jsem je netrpělivě.

„Musím si vzít klíče,“ řekl Barter. Přistoupil k věšáku na stěně a sejmul z něj svazek klíčů. „Fajn.“

Vyšel z kanceláře. Sinatra stále zpíval. Občas se některého útržku písně zmocnil ženský hlas, ale potom ho nechal odumřít a přešel do pouhého pobroukávání. Byl hluboký a hrdelní. Pokud patřil k těm nohám, tvořil s nimi smrtonosnou kombinaci. Slunce šplhalo vzhůru. Jezero bylo klidné a tiché. Připadal jsem si jako poslední muž na světě. Pohyboval jsem se po úchvatném jevišti s profesionálnimi herci, kteří dokonale znali svoji úlohu, zatímco já zapomněl veškerý text.

„Mně osobně,“ ozval se Fred, „se líbí, jak se při tom kroutí. Je z toho vidět, že má rytmus. Mám rád zpěváky, co v sobě mají rytmus.“

„Como je fajn,“ poznamenal Barter. „Je úplně přirozenej.“

„Bing Crosby taky,“ řekl Fred.

„Podle mě je Como daleko přirozenější,“ namítl Barter.

„To je ta nejtěžší věc na světě,“ řekl Fred. „Myslím vypadat přirozeně. Když si člověk pomyslí, pod jakým jsou ti kluci tlakem. A přitom dokážou vypadat přirozeně.“

„Je to fakt těžký, jen co je pravda,“ přitakal Barter. „Člověk si jich kvůli tomu musí vážit.“

„Sakra, proč jim třeba nezaložíte fanklub?“ vyštěkl jsem.

Fred se uchechtl. „Je moc hrrr,“ opakoval.

„Řekněte to ještě jednou, poldo!“ vybuchl jsem.

„Tady je ta chatka, o kteiý tvrdí, že je v ní krev,“ změnil Barter téma.

Fred se však držel svého. „Velkoměstský poldové jsou drsný, co?“ řekl mi.

„Jo,“ přisvědčil jsem zvýšeným hlasem. „Velkoměstský poldové jsou drsný. No a co?“

„No a co?“ řekl Fred mírně.

„No a co?“ opakoval jsem. „No a co?“

„No tak, mládenci,“ pokusil se nás uklidnit Barter. „No tak.“

Vystoupal po schůdkách ke dveřím chatky číslo jedenáct a zastrčil klíč do zámku. Probodl jsem Freda pohledem. Zakřenil se na mě. Barter s trhnutím otevřel dveře.

„Přesně tady,“ řekl.

Ještě dřív, než vešel dovnitř, Fred prohlásil: „Žádnou krev nevidím.“

„Ve skříni,“ řekl jsem.

„Kde je?“

„Támhle,“ ozval se Barter. Zprudka otevřel dveře vestavěné skříně a Fred k ní přistoupil. Vyčkával jsem.

„Žádná krev tam není,“ prohlásil Fred.

„Co to –“

„Podívejte se sám.“

Přistoupil jsem ke skříni. Na podlaze leželo linoleum; linoleum pevně přibité k podlaze. Ve skříni bylo cítit mýdlo.

„Strhněte to lino,“ řekl jsem.

„Proč?“

„Uvidíte, že ta podlaha pod ním je vydrhnutá. Ale všechna krev se ze dřeva nevydrhne. Strhněte to lino.“

„Víte, že to nemůžu udělat,“ řekl Fred. „Jak bych mohl zničit něčí majetek? Propána, co jste to za poldu? Víte, že nemůžu –“

„Jsem polda a vím, co můžete a co nemůžete udělat, a taky vím, že když to skutečně chcete udělat, vůbec na tom nezáleží. Říkám vám, že pod tím linoleem je krev. Strhnete ho, nebo vás mám převálcovat?“

„Jak převálcovat?“ zeptal se Fred.

„Obrátit se na jiného poldu. Krucinál, snad je v tomhle státě víc policajtů! Půjdu za tím vaším neohroženým okresním prokurátorem nebo dokonce státním zástupcem! Co vy na to?“

„Ne,“ řekl Fred.

„Tak fajn, kolego,“ řekl jsem. „Skončíme tuhle frašku, a to hned.“

Vykročil jsem z chatky. Fred mi zastoupil cestu.

„O jaký frašce to mluvíte?“

„Moje zmizelá snoubenka a tahle krev a všechno to zatracený vodění za nos, na který jsem narazil, ať jsem se obrátil na kohokoliv,“ vybuchl jsem. „Co to tady sakra provádíte? Je tady snad despocie? Fajn, uvidíme, jak se okresní prokurátor bude tvářit na únos a zřejmě i vraždu. Uvidíme, jak –“

„Nekřičte tak,“ řekl Fred.

„Neříkejte mi, co mám dělat, člověče. Budu mluvit, jak –“

„Opakuju vám, nekřičte tak.“

„A já vám opakuju, že –“

Fred mě popadl za ruku. „Radím vám, abyste šel se mnou,“ zavelel.

„Cože?“

„Výtržnictví. Rušení klidu.“

„Cože?“ zvolal jsem znovu. Setřásl jsem ze sebe Fredovu paži, couvl dozadu a sevřel ruku v pěst.

„Jestli k tomu chcete ještě přidat fyzický napadení, klidně se napřáhněte,“ řekl Fred.

Byl jsem připravený udělat to, ale vtom vytáhl z pouzdra policejní osmatřicítku.

„Hodnej kluk,“ zakřenil se Fred a Barter se zašklebil zase na něj.

DEVÁTÁ KAPITOLA

SPOUSTA MALÝCH MĚST má vlastní vězení.

Sullivans Corners ho mělo.

Celu se mnou sdílel nějaký ožrala.

Když mě Fred zavedl dovnitř, ten násoska spal s otevřenými ústy. Jakmile klaply dveře, zprudka se posadil, zamrkal a potom na mě chvíli upřeně zíral.

„Cos proved?“

„Nic. Jděte spát.“

„Máš nahnáno?“

„Jo. Jděte spát,“ opakoval jsem.

„Jenom se snažím bejt přátelskej.“

„Spáchal jsem vraždu sekyrou,“ řekl jsem. „Zamordoval jsem manželku a našich čtrnáct dětí.“

„Jo?“ podivil se ohromeně. „Co ti provedla? Komandovala tě?“

„Rozdávala si to s policejním psem,“ usadil jsem ho.

Násoska zamrkal. „Německejm ovčákům se nedá věřit,“ vypravil ze sebe po chvilce. „Kolie jsou fajn psi.“ Znovu zamrkal. „No ne, už je ráno, co?“

„Ano,“ přisvědčil jsem. „Jdu spát.“

„Jestli chceš tady tu dolní, rád si to vyměním.“

„Vezmu si tu horní.“ Chytil jsem se za roh palandy a vyšvihl se nahoru.

„Spousta kluků ty horní nesnáší,“ poznamenal opilec. „Teda jedno se ti musí nechat. Spáchat takovejch vražd, a hned nato jít na kutě!“

„Potřebuju se posilnit,“ řekl jsem mu.

„Proč?“

„Protože dříve nebo později mě odsud budou muset propustit. A až to udělají…“ nechal jsem konec věty viset ve vzduchu. Opilec se nadlouho odmlčel. Časné ranní slunce pronikalo skrz maličké zamřížované okno. Už jsem skoro spal, když se ochmelka zase ozval. „Proč sis na to vzal sekeru?“

„Eh?“

„Sekeru. Proč sis vybral zrovna tu?“

„Protože Fred mi sebral obě moje zbraně,“ zamumlal jsem a usnul.

NlKDY se mi nic nezdá.

Psychiatři tvrdí, že sny se nám zdají vždycky, jenom si je po probuzení nepamatujeme. Tak jo. Pokaždé se mi něco zdá, ale když se probudím, nikdy si nic nepamatuju. Jestliže v lese spadne strom, a nikdo to nevidí, spadl vůbec?

Nikdy se mi nic nezdá.

Spím a pak se probudím. Obyčejně se obléknu a jdu do práce. Když mám volno, jen tak se potloukám po bytě, v klidu si dám kávu a potom si třeba přečtu noviny nebo zavolám Ann, anebo si pouštím desky. To je můj život. Nudný. Obvykle se budím v téže místnosti.

V ložnici domu, kde bydlím. Je to pěkná místnost. Jsou tam sice vzorované tapety s vyobrazenými loďkami, ze kterých občas dostávám mořskou nemoc, ale je to příjemná ložnice. Z radiátorů se v zimě někdy ozývá jasný kovový zvuk, ale mám tohle bouchání rád. Navozuje ve mně pocit, že topení pracuje.

Já jsem nepracoval.

Byl jsem na dovolené.

Vzbudil jsem se, nic se mi nezdálo a po stěnách nepluly žádné loďky. Je to zvláštní pocit probudit se z hlubokého spánku a nevědět, kde jste. Zadíval jsem se na strop, zadíval jsem se na stěny, a chvíli mi trvalo, než jsem se upamatoval, že jsem ve vězení.

Mrknul jsem se na hodinky. Bylo půl druhé.

„Jseš pořádnej spáč,“ uslyšel jsem hlas.

Zadíval jsem se na protější stranu cely. Naproti mně seděl na lavici muž ve špinavých džínových kalhotách s laclem a kšandami a v tričku. Neholil se už od té doby, co bratři Smithové vynalezli pastilky proti kašli. Nos měl jako pivoňku, oči zarudlé a rty rozpukané. Byl to můj ochmelka.

„Dobré ráno,“ pozdravil jsem ho.

„Dobrý odpoledne,“ opravil mě.

„Co je k snídani?“ zeptal jsem se.

„Snídani přinesli, a zase odnesli.“

„Co je k obědu?“

„Ten jsi taky prospal.“

„Neukázal se tu náhodou velitel?“

„Cože?“

„To nic.“ Přehodil jsem ledabyle nohy přes okraj palandy. „Kdo tady šéfuje?“

„Nějakej Tex Planett. Ale z Texasu není. Říkaj mu Tex, protože je to takovej dlouhán vyčouhlej.“ Násoska se odmlčel. „A taky kvůli tomu, že je šerifem v Sullivan’s Corners. Tex je takovej šerif, jakýho bys našel na Divokým západě.“

„Vy máte zdejší právo v malíčku, co?“ řekl jsem.

„Tady jsem pravidelně, jednou sem, jednou ven,“ přitakal opilec a potom zčistajasna vyhrkl: „Jsem takovej tulák. Jmenuju se Tučkem.“

„Já Colby.“

„Těší mě,“ řekl Tučkem obřadně a znovu se odmlčel. „Chlastám.“

„Fajn.“

„Neprosím se tě o dovolení, jenom to konstatuju. Chlastám už dvacet let. Je to zázrak, že ještě nemám úplně promočenej mozek. Jednou napíšu svůj životopis; něco, jako je ta knížka Zítra se rozpláču, znáš ji? Už mám vymyšlenej název.“

„Jo.“

„Jo. Chceš ho slyšet?“

„Jistě,“ přitakal jsem.

„Chápej, celý je to jenom o mně,“ řekl Tučkem. „Životopis. A taky bude obsahovat moji životní filozofii. Chceš slyšet ten název?“

„Jistě,“ zopakoval jsem.

Tučkem doširoka rozpřáhl ruce. „Tučkem se vším všudy?“ prohlásil a zakřenil se. „Líbí se ti?“

„Je fajn.“

„Měl bys taky napsat něco takovýho. Maník, co zamorduje tolik lidí sekerou, by rozhodně měl taky napsat knížku.“

„Jednu už napsal můj strejda,“ řekl jsem.

„Jo? Ten taky vraždil sekerou?“

„Ne, ten svoje oběti smažil zaživa. Vy jste jeho knížku nečetl?“

„Co je to za knížku?“ zajímal se Tučkem.

„Flákota na pánvi?“ odpověděl jsem.

„Ta mi ušla,“ řekl s vážnou tváří Tučkem. „Ale čet jsem jednu, kterou napsal jeden únosce. Cet jsi ji?“

„Kterou?“ zeptal jsem se.

„Jmenovala se Únos. Moc zajímavá.“ Tentokrát se Tučkem usmál. Usmál jsem se s ním. „Ty jsi nikoho sekyrou nezabil, že ne?“

„Ne.“

„Myslel jsem si to. Proč jseš tady?“

„Moc toho vím.“

„To tady ve vězení skoro všichni, který znám. Buď toho vědí moc, nebo naopak ne dost.“

„Kdo tady vůbec zastupuje zákon?“

„No, je tady Tex. To je šerif. Má myslím čtyři zástupce. Jo, čtyři. Přesně.“

„A co státní policajti?“

„Co vím, tak jenom jeden. Ten chlápek se jmenuje Fred.“

„A co Handy?“

„To je smírčí soudce. Neškodnej chlápek. Bejval to bojovník, právej chlap. Už ne. Ztratil kuráž.“

Z chodby jsme zaslechli kroky. Tučkem zvedl hlavu. Otočil jsem se k zamřížovaným dveřím. Muž, který se nám objevil v zorném poli, byl vysoký a hubený. Měl ledově modré oči a vlasy ostříhané na ježka. Na hrudi se mu blýskala hvězda a z pouzdra na pistoli vykukovala pětačtyřicítka.

„Doufám, že vás z něčeho nevytrhuju,“ řekl.

„Tex?“ zeptal jsem se.

„To jsem já,“ přisvědčil a odmlčel se. „Ve skutečnosti se jmenuju Salvatore. Salvatore Planetti. To se nějak zkrátilo na Texe Planetta. Protože jsem průkopník.“ Změřil si mě zkoumavým pohledem. „Podle toho, co jsem slyšel, jste ráno způsobil nějakou výtržnost, Colby.“

„Vážně?“

„Podle Freda. Já jenom chci, abyste si uvědomil, že tady právo nespí.“

„Ne?“

„Ne, pane. Poslal jsem svýho zástupce do motelu Mika Bartera. Aby to tam zkontroloval, víte? Uložil jsem mu, aby se podíval do Mikovy knihy hostů. No, vy tam záznam máte, to je pravda, ale jenom vy. Žádný děvče tam zapsaný není.“

„To jsem vám klidně mohl říct já sám,“ řekl jsem.

„No, chtěl jsem si to ověřit osobně.“ Planett si odkašlal. „Můj zástupce taky odtrhl to linoleum ve skříni.“

„Opravdu?“

„Říkal jsem, že ho odtrhnul, ne? Nevěříte mi?“

„Jistě. Věřím vám. Co našel?“

„Nic.“

„To jsem si myslel.“

„Vy mi nevěříte, co?“

„Texi,“ řekl jsem. „Salvatore, protože jsem na téhle straně mříží, budu vám věřit, jenom pokud mi řeknete, že země je kulatá.“

„No, je.“

„A já vám věřím, vidíte?“

„Takže tu máme jenom přestupek. A rušení nočního klidu. Pokuta deset dolarů, a můžete jít,“ prohlásil Tex.

„To už je dohromady dvacet,“ poznamenal jsem. „Můžu si to odečíst z daní?“

„Cože?“

„Kdy vám mám těch deset dolarů dát? Než mi tu celu otevřete, nebo až potom?“

„Můžete jít se mnou do kanceláře,“ řekl Tex. „Zaplatíte mi tam.“ Odemkl dveře. „Nazdar, Tuckeme,“ dodatečně pozdravil mého spoluvězně.

„Kdy pudu ven?“ zajímal se Tučkem.

„Už jsi vystřízlivěl?“

„Jasne.“

„Tak se ještě chvíli uklidňuj.“

Vykročil jsem z cely. Tex za mnou zavřel dveře a zase zamkl. „Tudy,“ řekl a já ho následoval dlouhou kamennou chodbou. Na jejím konci odemkl další dveře a potom mě zavedl do kanceláře s psacím stolem, několika registračkami, zásobníkem s chlazenou pitnou vodou a stojanem plným pušek.

„Máte tady pěknou věznici,“ řekl jsem.

„Zastáváme názor, že když máme dost velký vězení, potřebujeme jenom poloviční policejní sbor.“

„Funguje to?“

„To vězení, nebo policie?“

„Ten přístup.“

„Jasně. Dejte mi těch deset dolarů, vystavím vám potvrzení.“

Vytáhl jsem náprsní tašku. Tex už vyplňoval doklad. Podal jsem mu desetidolarovku. „Vaše křestní jméno?“ zeptal se.

„Philip.“

Odložil pero, odtrhl potvrzenku se dvěma kopiemi a jednu kopii na průklepovém papíru mi podal. „To je vaše.“

„Na něco jste zapomněl, nemyslíte?“

„Na co?“

„Měl jsem dvě zbraně.“

„Ty jsem neviděl,“ odpověděl Tex.

„Fred mi je sebral.“

„Tak si o ně řekněte Fredovi. Doufám, že na ně máte povolení, protože jinak skončíte zase tady.“

„Kde ho najdu?“

„Může se pohybovat kdekoliv.“ Tex vstal. „Tak sbohem, Colby. Bylo mi potěšením.“

„Pošlete mi svoje propagační materiály,“ poznamenal jsem ironicky a vyšel ven.

Městečko kypělo životem. Byl to typický maloměstský ruch a shon. A jako člověku, který tam nebyl doma, mi vrtalo hlavou, odkud a kam všichni tak uhánějí. Měl jsem hlad. Nejedl jsem od včerejšího odpoledne. V tu chvíli mi jídlo připadalo jako nejdůležitější věc na světě. Kromě toho jsem musel zatelefonovat a požádat o pomoc, kterou jsem nezbytně potřeboval. Vybral jsem si malou restauraci, vešel dovnitř, objednal si tři hamburgery, šálek kávy a jeden moučník s čokoládovým krémem, pak jsem zašel do uzavřeného boxu s telefonním automatem, vhodil do něj minci a vytočil číslo centrály.

Když se ozvala spojovatelka, řekl jsem: „Meziměstský hovor, prosím.“

Vyčkával jsem.

Jiný hlas mi řekl: „Meziměstská ústředna.“

„Volám Argyle 4-3187.“

„Prosím.“ Slyšel jsem klikání a v pozadí šum spousty spojovatelek, které vykonávaly tutéž práci. Potom mi ta moje oznámila: „Pětadvacet centů za první tři minuty prosím.“

Vhodil jsem do zdířky drobné.

„Z jakého čísla voláte, pane?“

Přečetl jsem jí číslo ze štítku na telefonním automatu.

„Děkuju vám,“ řekla a já se zaposlouchal, jak vytáčí číslo.

Na druhém konci linky někdo zvedl sluchátko.

„Třiadvacátý okrsek, seržant Colombo.“

„Ale,“ řekl jsem, „tady je Phil Colby. Je tam poručík?“

„Jo, okamžik, Phile.“ Colombo hvízdl. „Hele, myslel jsem, že máš dovolenou.“

„Mám. Zavolej mi ho, prosím tě.“

„Jasně.“

Čekal jsem.

„Tady DeMorra,“ ozval se mužský hlas.

„Poručíku, tady je Phil Colby.“

„Kdo?“

„Phil…“

„Aha, ano, ano. Co je, Phile?“

„Mám problémy, pane,“ řekl jsem.

„Kvůli tomu autu? O’Hare mi o tom říkal.“

„Ne, pane. Moje snoubenka zmizela.“

„Jak to myslíte? Jak zmizela?“

„Je nezvěstná. Někdo ji unesl z její chatky.“

DeMorra se chvíli nezmohl na slovo. „Víte to určitě, Colby?“

„Ano, pane.“

„Hlásil jste to místní policii?“

„Ano, pane. Tvrdí, že neexistuje.“

„Ze neexistuje? Jak to myslíte?“

„Pane, nemám ponětí, co se tady děje, ale jede v tom spousta lidí a všichni se mi snaží věšet bulíky na nos. Kromě toho jsem objevil v jedné chatce toho motelu louži krve, ale místní to chtějí odbýt jako výplod mojí fantazie. Dopoledne jsem strávil ve vězení, pane, Ann je pořád nezvěstná a já, upřímně řečeno, nemám –“

„Ve vězení?“

„… ponětí, co si počít.“

„Kde jste, Colby?“

„V telefonním boxu.“

„Kde?“

„V restauraci v Sullivans Corners, pane. Právě mě propustili z vězení.“

„Není možné, že se ta vaše dívka prostě sbalila a odjela?“

„Když jsem ji viděl naposledy, tvrdě spala, pane. A neměla s sebou vlastní auto a tak. Kromě toho neměla sebemenší důvod…“

„V tomhle člověk u žen nikdy nemá jistotu,“ poznamenal DeMorra.

„Pane, jenomže v tom případě by všichni tihle lidi neměli důvod lhát, nemyslíte?“

„Ano,“ přitakal DeMorra zamyšleně.

„Pane?“

„Ano?“

„Já… potřebuju pomoc.“

„Ano, to vidím. Z jakého voláte čísla?“ Přečetl jsem mu ho ze štítku. „Zůstanete tam ještě chvilku?“

„Právě jsem si objednal něco k jídlu. Nejedl jsem od –“

„Fajn, uvidím, co se dá dělat. Zavolam vam asi za deset minut.“

„Ano, pane. Moc si toho vážím.“

„Dobře, Colby. A teď mě nechte pracovat,“ řekl a zavěsil.

Vyšel jsem z boxu a zamířil ke stolu. Hamburgery a káva už na mě čekaly. Posadil jsem se, právě když se dveře restaurace otevřely.

V nich stála dívka, kterou jsem znal.

DESÁTÁ KAPITOLA

MěLA na SOBĚ tytéž purpurové hedvábné šaty, ve kterých jsem ji viděl naposledy. Obličej se jí zase skrýval pod nánosem make-upu. Její oči vypadaly navzdory líčidlu unaveně, nesmírně unaveně. Přes ruku měla přehozený dlouhý bílý šál.

„Blanche!“ zavolal jsem na ni a ona se bleskově otočila, všimla si mě a v prvním okamžiku se zdálo, že chce odejít. Potom si to ale zřejmě rozmyslela, zůstala stát a čekala, až k ní přijdu.

„Zdravím vás, Blanche,“ řekl jsem.

Změřila si mě podezíravým pohledem. „Myslím, že vás neznám,“ řekla.

Na to jsem nebyl připravený. Jenom jsem na ni zíral. „A vadí to?“ zeptal jsem se nakonec.

„Možná že ne. Co chcete?“

„Chci vám koupit šálek kávy.“

„Čemu za to vděčím?“

„Musím do vás být zamilovaný, abych vás mohl pozvat na kávu?“

„Ne nezbytně.“

„Takže fajn.“

„Dobře. Ale pospíchám.“

„Já taky. Tak pojďte.“

Došli jsme ke stolu. Blanche se posadila a muž za pultem ji pozdravil: „Nazdar, Blanche.“ Kývla hlavou.

„Ještě jednu kávu,“ řekl jsem muži za pultem. „Pro dámu.“

Ta „dáma“ ho uzemnila. Obočí mu vyletělo až do poloviny čela. Potom se otočil, aby připravil kávu.

„Kam jste se včera v noci ztratila?“ zeptal jsem se.

„Nevím, o čem mluvíte.“

„Oba víme, o čem mluvím,“ odpověděl jsem.

„Pane, chci jenom hrnek kafe.“

„A taky ho dostanete.“

„Fajn.“

„Ale nebude vám vadit, když vám položím pár otázek?“

„Bude mi to vadit.“

„Proč?“

„Nesnáším vyzvídání.“

„Mám přitvrdit?“

„Nikam byste se nedostal. Z chlapů strach nemám. Chlapů jsem měla habaděj.“

„Můj otec říkával: ‚Chovej se k dámě jako ke šlapce a ke šlapce jako k dámě.‘ Jak se mám chovat k vám, Blanche?“

Zvedla hlavu a změřila si mě dlouhým, tvrdým pohledem. „Jako k dámě,“ odpověděla tiše.

„Fajn. Potřebuju pomoc.“

„A proč s tím jdete na mě?“

„Protože si myslím, že víte, co se v noci na dnešek stalo.“

„Nevím nic.“

Muž zpoza pultu přinesl kávu. „Ještě něco?“ zeptal se.

„Nic, díky,“ řekl jsem mu a zakousl jsem se do hamburgeru. Muž se vrátil za pult. Podvědomě jsem pokračoval šeptem. „Co se stalo, Blanche?“

Blanche mi odpověděla také šeptem. „Nevím.“

„Ale co děláte u Bartera?“

„Nic.“

„Pracujete tam?“

„Ne.“

„Pracujete?“

„Ne.“

„Tak co tam děláte?“

„Pronajala jsem si chatku.“

„Sama?“

„Ano.“

„Proč?“

„Byla jsem ospalá.“

„Kdo byl ten muž ve vlčích šortkách?“

Blanche zprudka zvedla hlavu. „Jak… jak jste…?“

„Setkal jsem se s ním.“ Ukousl jsem další sousto hovězího. „Byla jste s ním, než jste se objevila u mě v chatce?“

Blanche přikývla.

„Byla?“

„Ano.“

„Proč jste šla ke mně?“

„Já… Mike mě o to poprosil.“

„Proč?“

„Nevím.“

„Jak vás poprosil?“

„Prostě mě poprosil… abych šla k vám do chatky. Poprosil mě, abych…“ Blanche se odmlčela. „Heleďte, mohla bych se dostat do maléru. Nic víc už vám říct nemůžu.“

„Měl jsem za to, že muži vám hrůzu nenahánějí.“

„Nenaháněj. Mika se nebojím!“

„Koho tedy?“

„Já… víc už vám říct nemůžu.“

„Poprosil vás, abyste mě v té chatce zadržela? Zaměstnala mě?“

Blanche se kousla do rtu. „A… ano.“

„Jak dlouho?“

„Půlhodinku, hodinku, už si nevzpomínám.“

„Proč?“

„Nevím.“

„Musel vám přece udat nějaký důvod!“

„Ne. Nevyptávám se. Dělám, co mi kdo řekne.“

„Takže pro něj pracujete?“

Blanche se odmlčela. „Tak dobře. Pracuju pro něj.“

„Ostatní děvčata taky?“

„Jaký ostatní děvčata?“

„Ty, co se vyskytují v celém motelu. Ty ‚manželky‘ z manželských dvojic, s kterými jsem se setkal.“

„Nevím, s kým jste se setkal. Asi jo.“

„Kdo je Joe Carlisle?“

„Kdo?“

„Joe Carlisle. Je z Davistownu.“

„Oh, nikdo.“

„Co tím myslíte?“

„Občas přijíždí a dělá pro Mika všelijaký práce. Mike mu platí… platí… vždyť víte čím. Ale skutečně šikovnej je Hez.“ Zadívala se mi do obličeje. „Hezekiah Hawkins. Bydlí kousek od motelu, v Pointu. Má vlastní dům u silnice do South Hunteru.“

„A co jeho žena?“

Do dívčiných očí se na okamžik vloudil strach. „Čí… čí žena?“ zeptala se.

„Carlisleova.“

„Není ženatej.“

„Včera v noci s ním byla nějaká blondýna. V chatce, kde se předtím ubytovala moje snoubenka. Jmenuje se Stephanie. Znáte ji?“

„Ne,“ vyhrkla Blanche.

„Viděla jste, že by někdo vešel do chatky mého děvčete?“

„Jakýho děvčete?“ zeptala se Blanche.

„Poslyšte…“

„Žádný děvče jsem neviděla.“

Zírali jsme na sebe nad ubrusem.

„Jak se dostala do chatky číslo jedenáct ta krev?“ zeptal jsem se. „Jaká krev? Žádnou krev jsem neviděla.“

„Konec rozhovoru?“ zeptal jsem se.

„Konec rozhovoru. Nechci se dostat do problémů. Ty včerejší mi stačily. Vystačí mi až do konce života.“

„Jaké problémy?“

„Nevím. Ten řev, jekot a auta.“

„Řev odkud?“

„Odněkud z motelu.“

„Odkud v motelu?“

„Nevím.“

„Odkud, Blanche?“

„Z chatky… z jedenáctky.“

„Kdo tam byl ubytovaný?“

„Nevím.“

„Vzpomínejte.“

„Nevím.“

„Víte, Blanche. Vidím vám to na očích. Víte to.“

„Víc vám říct nemůžu.“ V jejích očích se teď zračila úpěnlivá prosba. Telefon v boxu začal vyzvánět. Odstrčil jsem židli. Vtom se Blanche natáhla a chytila mě za ruku. Otočil jsem se k ní.

„Vaše děvče,“ řekla. „Je… je v pořádku.“

„Cože?“ Telefon vyzváněl. Muž od pultu zamířil k boxu. Bleskově jsem se vrhl dovnitř a zvedl sluchátko.

„Haló?“

„Colby, tady je poručík DeMorra.“

„Ano, pane.“

„Něco nového?“

„Jenom to, že Ann je asi v pořádku, pane. Ale nevím, jak dlouho to bude platit.“

„Tak dobře. Posílám za vámi Tonyho.“

„Mitchella?“

„Ano. Víte, že se to vymyká zvyklostem, a víte, že to musí být neoficiální. Nestojíme o to, aby proti nám vystartovala policie z jiného státu s nějakými stížnostmi. Tonymu jsem dal mimořádnou dovolenou. Jede tam soukromě. Kde se s vámi může sejít?“

„Co třeba tady?“

„Jak se ten podnik jmenuje?“

„Nevím. Je to restaurace vedle jediné banky ve městě.“

„Dobře. Vyjíždí okamžitě. Dejte mu tři nebo čtyři hodiny. Řekněme přesně v šest, dobře?“

„Fajn.“ Odmlčel jsem se. „Pane, sebrali mi zbraň.“

„Tony vám nějakou přiveze,“ řekl DeMorra. Po chvíli dodal: „Proč? Myslíte, že ji budete potřebovat?“

„Možná.“

„Tak dobře. Hodně štěstí, Colby.“

„Děkuju vám, pane.“

Zavěsil jsem.

Když jsem vyšel z boxu, Blanche byla pryč.

JEDENÁCTÁ KAPITOLA

PUSTIT SE DO PÁTRÁNÍ PO BLANCHE nemělo smysl. I kdybych ji našel, nic dalšího by mi už stejně neřekla. Posadil jsem se ke stolu a spořádal zbývající dva hamburgery. Když si muž od pultu všiml, že jsem dojedl hlavní chod, přinesl mi objednaný čokoládový moučník.

Začínal jsem se cítit o trochu líp. Jsem typ člověka, co si na jídlo potrpí. Někteří lidé jedí, aby žili, a jiní žijí, aby jedli. Nepatřím přímo k těm, pro které je jídlo smyslem života, ale jím s chutí. Kromě toho mám pocit, že když dlouho nemám něco v puse, nedokážu ani normálně uvažovat. Teď jsem už začínal uvažovat aspoň trochu rozumněji, tedy přinejmenším tak rozumně jako obvykle. A musel jsem uznat, že všechno vypadá o trochu líp. Ann byla v pořádku. Aspoň Blanche to tvrdila. Tony už byl na cestě a v celém třiadvacátém okrsku jsme lepšího policistu neměli. Kromě toho jsem se dozvěděl pár věcí, které sice všechno nevysvětlovaly, ale aspoň trochu mi pomohly.

Za prvé, v chatce číslo jedenáct došlo k nějaké nepříjemnosti. Blanche slyšela řev, jekot a nějaká auta.

Za druhé, byl jsem si naprosto jistý, že ať už Mike z motelu řídil jakékoliv kšefty, rozhodně tam čile provozoval i bordel.

To mě ale nijak nepřiblížilo k nalezení Ann.

Zaplatil jsem útratu a vyšel na ulici. Usoudil jsem, že bych se měl nejspíš vrátit do Mikova motelu; když už pro nic jiného, tak aspoň kvůli tomu, abych si tam vyzvedl svou cestovní kabelu. Nejdřív jsem si ale musel vyzvednout auto, které zůstalo u srubu smírčího soudce. Neměl jsem tušení, s jakými nápady přijde Mitchell, až za mnou dorazí, ale chtěl jsem být připravený na všechno, co navrhne, ať už to bude cokoliv. Ale i kdyby s žádným konkrétním plánem nepřijel, mělj sem teď mnohem lepší pocit, když jsem věděl, že sem jede.

Před bankou jsem chytil taxi a řidiči jsem řekl, že chci odvézt ke srubu soudce Handyho.

„Musím vám jízdný účtovat jako paušál,“ upozornil mě.

„Kolik to dělá?“

„Dva dolary,“ odpověděl.

„To vypadá přijatelně.“

Vyjeli jsme ke srubu smírčího soudce. Tam jsem si přesedl do kabrioletu a pokračoval k motelu. Cadillac s písmeny SB na registrační značce dosud stál před kanceláří. Vedle něj byla zaparkovaná malá fordka. Barter se nikde v dohledu nevyskytoval. Vystoupil jsem z auta a zamířil přímo do chatky číslo dvanáct. Nijak mě nepřekvapilo, že krvavou skvrnu podél zdi už někdo vydrhnul. Převlékl jsem se, zapakoval si všechny věci, které ležely poházené po místnosti, a odnesl kabelu k autu. Když jsem míjel kancelář, zaslechl jsem hlasy. Zastavil jsem se.

Poslouchat cizí hovor je nezdvořilé, pokud ovšem nejste policajt.

„Vím, že je tady,“ říkal nějaký muž, „takže přestaňte plácat nesmysly.“

Odpověděl mu hrdelní ženský hlas. „Tyhle nehoráznosti nemíním poslouchat. Jestli mi tady chcete nadávat, tak radši rovnou zmizte.“

„Kde je Lois? To je všechno, co chci vědět,“ odpověděl mužský hlas.

„Už jsem vám řekla, že odešla. Dneska ráno.“

„Kam odešla?“

„Na nádraží. Tvrdila, že se vrací domů.“

„Jak to, že mi o tom nic neřekla?“

Skoro jsem slyšel, jak žena pokrčila rameny. „Jak to mám vědět? Najednou se rozhodla. Prohlásila, že jde pryč, a odešla.“

„Odešla sama?“

„Ne, dopravila jsem ji tam ještě s jedním děvčetem. Přesně řečeno, došly jsme tam pěšky.“

„Co měla na sobě?“

„Bílé šaty,“ odpověděla žena.

„Na nádraží v Sullivan’s Corners?“

„Ano.“

„Půjdu si to tam ověřit,“ prohlásil muž.

„Jen si to klidně ověřte. Kromě toho jsme se zastavily ve městě a daly si kávu. V Zelených dveřích. Tam si to můžete ověřit taky.“

„Ověřím. Na to můžete vzít jed.“

„Jste sprosťák,“ odpověděla žena.

„Jdu pryč. A modlete se, aby ta vaše historka byla pravdivá, protože jinak se vrátím.“

Žena mu zase začala cosi povídat, ale já už jsem dál nečekal a vykročil k O’Hareovu autu. Otevřel jsem kufr a uložil do něj kabelu. Potom jsem se posadil za volant, vycouval z prostranství před motelem a vjel na silnici. Hned při první příležitosti jsem odbočil na lesní cestu, vypnul motor a čekal.

Fordka kolem mě projela zhruba za pět minut. Nastartoval jsem vůz a vydal se za ní. Pokud její řidič věděl, že je tady rychlost omezená na čtyřicet kilometrů, bylo mu to úplně fúk. Pelášil přes hrboly a výmoly, jako kdyby testoval pneumatiky Goodyear. Bral jsem ohled na O’Hareův chevrolet i na jeho majitele, ale nechtěl jsem fordku ztratit, takže jsem gumy testoval i já. Přiřítili jsme se do Sullivan’s Corners a můj mladý přítel zamířil přímo na nádraží. Vystoupil jsem z auta, popošel k nádražnímu kiosku, abych si tam koupil časopis, a sledoval jsem toho člověka, jak hovoří s pokladním.

Nemohlo mu být víc než devětadvacet. Byl dost malý, ale obalený svaly, které vznikají při těžké fyzické práci. Měl jasně rudé vlasy a na sobě tmavošedé kalhoty a bílou košili s rukávy srolovanými nahoru až po bicepsy. Zaplatil jsem za časopis a zase jsem se šel posadit do auta. Za chvíli se zrzek odlepil od pokladny a vyrazil k fordce. Vjel přímo do středu města a potom zprudka zabrzdil u obrubníku. Nemusel jsem zastavovat přímo za ním. Popojel jsem ještě o kousek dál, našel volné místo na zaparkování, chvatně jsem vystoupil a pustil se opačným směrem, než z jakého jsem přijel. Fordka stála před podnikem nazvaným Zelené dveře. Zrzek právě hovořil s pokladním. Chvíli jsem ho pozoroval a potom jsem se vrátil do auta. Nespouštěl jsem ale oči z postranního zrcátka, dokud se zrzek se svou fordkou nezařadil do proudu vozidel. Jakmile projel kolem mě, prudce jsem stočil volant doprava a vydal se za ním.

Na rohu odbočil doprava a potom doleva, čímž se dostal na dopravní okruh na začátku města. Zastavil před hotelem. Zaparkoval jsem asi dvě auta za ním. Když vystoupil z vozu, vystoupil jsem také.

Než jsem došel do hotelové haly, zrzek si už vyzvedl klíč a kráčel k výtahu. Zamířil jsem přímo k recepčnímu pultu.

„Ten rudovlasý chlapík,“ řekl jsem.

„Ano?“ zeptala se recepční a zvedla hlavu.

„To je George Bradle, viďte?“

„Ne,“ odpověděla. „To je pan Simms,“ opravila mě trpělivě.

„Ano, samozřejmě,“ řekl jsem a luskl prsty. „To jsem ale hlupák.“

„John Simms,“ dodala recepční a usmála se.

„Má pokoj ve čtvrtém patře, viďte?“ zeptal jsem se. Nepotřeboval jsem k tomu žádné zvláštní deduktivní schopnosti, protože Simms byl ve zdviži sám a na světelném štítku s označením jednotlivých podlaží nade dveřmi výtahu se právě rozsvítila čtyřka.

„Ano, číslo 407,“ řekla recepční.

„Děkuju.“

Přešel jsem k výtahu. Čekal jsem a přitom nespouštěl oči ze štítku. Dveře se otevřely. „Čtyřka,“ řekl jsem.

„Dvakrát po sobě do čtyřky,“ odpověděl mládenec, který obsluhoval výtah, a zakřenil se. „Ale ještě větší náhoda je, když se dvakrát po sobě vyvede velká čtyřka v kostkách.“

„A což teprve sedmkrát za sebou,“ poznamenal jsem.

„Záleží na schopnostech,“ odpověděl mládenec. „Hledáte nějaký povyražení?“

„Ale ne kostky.“

„Ženský?“

„Máte nějaký?“

„Povězte jakou.“

„Velkou blondýnu.“

„Máte ji mít.“

„Velkou blondýnu Stephanie,“ řekl jsem.

Mládenec si mě změřil zkoumavým pohledem. „Znáte to tady?“ zeptal se.

„Ne tolik, jak bych si přál.“

„Kde jste sebral to jméno Stephanie?“

„Narazil jsem na ni v baru. Potom se mi ztratila. Víte, kde ji najdu?“

„Ta Stephanie, kterou mám na mysli, není na prodej.“

„Možná máme na mysli každý jinou Stephanie.“

„Asi jo, pane.“ Odmlčel se. „Jsou tady i jiný blondýny.“

„Jsem vybírávej.“

„Jak je libo,“ odpověděl mladík, rezignovaně pokrčil rameny a ohlásil: „Čtyřka.“

Otevřel dveře kabiny a já vystoupil. Počkal jsem, až se dveře zase zavřou, a vydal jsem se hledat pokoj číslo 407. Když jsem ho našel, zaklepal jsem.

„Kdo je to?“

„Phil Colby.“

„Kdo?“

„Neznáte mě. Otevřete, Simmsi!“

„Okamžik.“

Dveře se otevřely. Simms měl hnědé oči a osmahlý obličej. Ty oči teď byly přimhouřené. „Co chcete?“

„Chci si s vámi promluvit.“

„O čem?“

„Lois,“ řekl jsem.

Simms se na mě zadíval zkoumavým pohledem. „Pojďte dál,“ vyzval mě. Vykročil jsem za ním do pokoje. Stála v něm kovová postel, prádelník a klubovka. Na prádelníku ležela Gideonova bible. Vedle ní stála láhev laciné whisky.

„Chcete se napít?“

„Ne, děkuju.“

„Já si jednu dám,“ řekl Simms, naplnil sklenku do poloviny a z té pak půlku vypil. Sípavě vzdychl a řekl: „Co víte o Lois?“

„Jenom to, že ji pohřešujete.“

„Kde je?“

„To mi povězte vy.“

„Co to má znamenat?“ zeptal se Simms.

„Byla dnes dopoledne na nádraží?“

„Ano, ten pokladní tvrdí, že ji viděl.“

„Jak si to pamatuje?“

„Přišly tam spolu tři pěkný holky. Taky byste si to pamatoval.“

„Tři?“

„Blondýna, zrzka a tmavovláska. Taková trojice musela posadit na zadek celý město. Takže si je zapamatoval i ten pokladní.“

„Která z nich je Lois?“

„Eh? Ta tmavovlasá.“

„Hezká?“

„Budu si ji brát.“

„I přesto. Je hezká?“

„Je nádherná.“

„Co dělala v tom Bariérově motelu?“

Simms se na mě znovu zadíval. „Proč vás to tak zajímá?“

„Něco jsem tam taky ztratil.“

„Co jste tam ztratil?“

„Děvče.“

„Je to –“ Uprostřed věty se zarazil. „Co tam dělala?“

„Byla v chatce. Zmizela. Oblečení, zavazadla, všechno.“

„Jo,“ vzdychl Simms, jako kdyby potvrzoval fakta, která vypovídala o jeho vlastní situaci. „Lois by mi to neudělala. Něco by mi řekla. Aspoň by mi zavolala. Vím, že by mi zavolala.“

„Co dělala v tom Bariérově motelu?“ zeptal jsem se.

Simms ke mně vyslal zkoumavý pohled. „Ona tam… pracovala.“

„Co to bylo za práci?“

„Práce.“

„To není žádná odpověď.“

„Taky jsem to tak nemyslel,“ odpověděl Simms nakvašeně. „Poslyšte, já si to děvče chci vzít.“

„Jak to souvisí s její prací?“

„Hodně. Heleďte, už mám těch nesmyslů o Lois dost. A je mi úplně fúk, co dělala. Já těm kecům nevěřím.“

„Jakým kecům?“

„O tom, co dělala nebo nedělala. Teď mě miluje, takže co na tom záleží? Vezmeme se. Bude z ní dobrá manželka.“

„Asi ano.“

„Určitě ano. Je to ta nejroztomilejší holka na světě. A je mi s ní dobře. Vím to, protože jsem s ní spal.“

„Na to jsem se vás neptal.“

„Tak vám to říkám sám.“ Simms se odmlčel. „Spal jsem s ní.“ Znovu se odmlčel. „Teď byste měl říct: ‚Vy a spolu s váma spousta dalších chlapů.‘“

„Ale nic jsem neřekl.“

Simms se zatvářil překvapeně. „Ne, neřek,“ přiznal. Nalil si další skleničku. „Určitě nechcete?“

„Na mě je ještě moc brzy.“

„Měl jsem za to, že jste jeden z těch mládenců, co se toho ani nedotknou.“

„Ne,“ řekl jsem.

„No, myslel jsem, že jo.“ Zadíval se na mě. „Na zdraví!“ řekl a obrátil sklenku do sebe. „Chcete vědět, jak se cítím?“ zeptal se.

„Kvůli čemu?“

„Kvůli holkám.“

„Jistě.“

„Na to nikomu neskočím.“

„Na co?“

„Na to, co dělaly nebo nedělaly. Víte, co mi na lidech vadí?“

„Ne, co?“

„Pořád zapomínáme, že jsme obyčejný živočichové. Máme sice mozek, ale jinak jsme zvířata. Ať děláme cokoliv, snažíme se při tom zastírat, že se od nich vlastně v ničem nelišíme. Chlap potká ženskou a k něčemu dojde. Vzletně se tomu říká chemie. Není to žádná chemie. Je to biologie. Zvířata. Jako když se na ulici potkají dva psi. On se jí taky neptá, jestli nemá chuť na martini nebo jestli se nechce podívat na jeho sbírku známek. Nečtou si zamilovaný romány a nedívají se spolu na zamilovaný filmy. Tyhle věci do toho nepletou. Pes ví svoje, fena ví taky svoje, a prostě na to spolu skočí. Tečka.“

„Cím se živíte, Simmsi?“

„Jezdím s náklaďákem. Pro jeden pivovar.“

„Měl jsem dojem, že jste vete –“

„Válečnej veterán?“ skočil mi do řeči. „Za druhý světový jsem sloužil u mariňáků.“

„Chtěl jsem říct veterinář.“

„Tak to teda nejsem.“ Simms se nad tím zamyslel. „Myslíte kvůli těm zvířatům? Když řídím, mám spoustu času na uvažování. Víte, co lidi ze všeho nejvíc nesnášej?“

„Co?“

„Určitě se nechcete napít?“

„Určitě.“

„Já si dám ještě jednu, jestli vám to nevadí. Řeknu vám popravdě, že mi to připadá zvláštní. Pár štamprlí mě obyčejně vzpruží.“ Nalil si skleničku a obrátil ji do sebe. „O čem jsem to mluvil?“

„O tom, co lidi ze všeho nejvíc nesnášejí.“

„Oh. Jo. Neradi se někoho dotýkaj.“

„Vážně?“

„Ve skutečnosti vlastně ne. Chci říct, že nejradši by se někoho dotýkali. Jenomže se bojí. Víte proč?“

„Proč?“

„Protože jim to připadá příliš živočišný. Místo toho se jim snaží přiblížit duševně. Pane, mozek vám umožní zajít v tom sbližování hodně daleko.“

„To určitě.“

„Jak dáte najevo chlapovi, že je to váš přítel?“

„Nevím. Jak?“

„Potřesete si s ním rukou. Dotknete se ho.“

„To má kořeny už ve středověku,“ poznamenal jsem. „Muži si podávali pravici, aby se navzájem ujistili, že v ruce nedrží zbraň.“

„Kořeny nekořeny, prostě si podaj ruku, a v tu chvíli vlastně dávaj najevo, že jsme zvířata. A potom ruce odtáhnou. S chlapem a ženou je to úplně stejný. Poslyšte, cožpak nevidíte, že je to všechno jenom habadůra?“

„Jak to?“

„Můžete sedět s kamarádovou ženou tři hodiny. Můžete s ní mluvit, o čem chcete, kolem dokola, nahoru dolů, dokud v ruce držíte skleničku, dokud se na sebe jenom usmíváte. Prostě divadýlko. Hrajou ho všichni. Ale zkuste jí položit tuku na koleno nebo ji obejmout kolem ramen, a bác! Vlítne na vás její manžel a začne na vás řvát, že mu svádíte ženu! Proboha, vždyť ji svádíte už celý tři hodiny! Tohle nedává smysl.“

„Skoro nic nedává smysl.“

„Ale tohle zvlášť. Chci tím říct tohle: Je to takový obrovský tabu, rozumíte? Tohle tabu říká: ‚Nesahat!‘ A uplatňuje se od mládí, kdy začínáte randit, a pak přes celý manželství až do doby, kdy už jste jednou nohou v hrobě. V manželství jsou dotyky v pořádku. Když jste ženatej, jste jedno tělo, jedna duše. A nemáte žádný tajemství. Klidně říháte, voláte Hele, potřebuju na ten záchod! nebo při večeři klidně pobryndáte celej ubrus. Jinak řečeno, spojuje vás tajemství, že jste jenom zvíře, co má mozek. Takže se usoudilo, že když si před někým můžete klidně odříhnout, smíte na něj taky sahat. V tomhle případě to tabu neplatí; jinde ne. A já tvrdím, že tohle tabu je jedna velká pitomost.“

„Co se mi opravdu snažíte říct, Simmsi?“

„Snažím se vám říct, že se ožením s prostitutkou. S kurvou. S běhnou. Se šlapkou. S děvkou. S courou. S flundrou. Já. Ožením se s ní. Miluju ji, a vy můžete jít k čertu.“

„Nic proti tomu nemám.“

„Stejně by vám to nebylo nic platný. Bylo by mi úplně fuk, i kdybyste byl jeden z těch chlapů, co se s ní váleli, co vy na to?“

„Myslím, že si zasloužíte obdiv.“

„Na tom není nic obdivuhodnýho. Jenom mi nechybí zdravej rozum. Na ni někdo sahal, a na jiný holky ne. Komu na tom záleží? Kdo ty chlapy zná? Co sakra udělala tak zlýho, když jim dala svoje tělo? Víte, v čem je problém?“

„Ne. V čem?“

„Lidi si prostě myslí, že ta nejlacinější věc, kterou někomu můžete dát, jsou vaše myšlenky. Sedíte a plácáte nesmysly a přitom ostatním servírujete drobečky ze svýho mozku. Lidi si prostě nějak usmysleli, že to nejlepší, co někomu můžete dát, je vaše tělo. Jenomže vy si ho bráníte, jako kdyby šlo o život. Víte, pane, tenhle přístup stojí za pendrek. Může se stát, že tělo neubráním, to klidně přiznám. Ale dávám si moc dobrej pozor, komu dávám to, co mám tady,“ řekl Simms a poklepal si na spánek. „Protože důležitý je jenom to, co mám v hlavě. Všechno ostatní jsou jenom zvířecí projevy.“

„Zdá se mi, jako kdybyste si odporoval,“ poznamenal jsem.

„Možná že jo. Komu na tom záleží? Dáte si skleničku?“

„Ne. Povězte mi něco o Lois.“

„Panenka,“ řekl Simms. „Poslyšte, už mám něco za sebou, ale ona je prostě jako panenka.“

„Jaká je?“

„Jako panenka. Copak mi nerozumíte? Jaká je panenka? Prostě jako panenka.“

„Brunetka?“

„Jo. To znamená, že má černý vlasy, že jo?“

„Ano.“

„Bruneta,“ opakoval Simms a pokýval hlavou.

„Oči?“

„Jasně.“

„Myslel jsem barvu.“

„Aha. Hnědý. Jako čokoládový bonbony.“

„Malá? Vysoká?“

„Větší než já. Některejm chlapům by to vadilo. Mně je to jedno. Tvrdím, že každej chlap je tak velkej, jak se cejtí. Já měřím jenom metr dvaasedmdesát, což je teď úplný nic. Teď potkáváte chlapy vysoký skoro dva metry. Generace basketbalistů. Znám pár kluků, co maj všechno malý. Postavte vedle sebe dva mužský, oba vysoký metr pětašedesát. Jeden bude vypadat jako skrček. A když se podíváte na toho druhýho, vůbec vás nenapadne zkoumat, jestli je velkej nebo malej. Myslíte, že se nějakej voříšek zamejšlí nad tím, jak velký jsou jiný voříšci? Viděl jste někdy nějakýho malýho ratlíka, psa, že by se nechal odradit velikostí feny dánský dogy? Toho byste se nikdy nedočkal, pane. Lois je vysoká a mně se tak líbí. Když spolu někam jdeme, bere si takový boty, jaký se jí zlíbí. Bez podpatku nebo s kramflekem, mně je to fuk. Nosí to, v čem se cejtí nejlíp, co jí sluší. Já si připadám velkej. Nepotřebuju žádný boty s tlustejma podrážkama. Potřebuju jenom jedno – cítit ji vedle sebe.

Kromě toho je jí plná postel. To se mi líbí. Nesnáším postele s prázdnejma rohama.“

„Proč šla k Barterovi do motelu?“

„Proč asi, co myslíte?“

„Ale proč právě tam?“

„Proč ne? Vynáší to. Říkal jsem vám, že máme před svatbou. A slušný peníze se nám hodí.“

„Odkud pochází?“

„Z vedlejšího státu. Já taky. Nepoznáte to? Mám přízvuk, kterej je slyšet na hony daleko. Zdejší křupani to nepoznaj.“

„Bydlela v Barterově motelu?“

„Jenom tam pracovala. Ubytovaná byla tady, v tomhle hotelu. Právě tohle nechápu. Všichni tvrdí, že odjela z města, ale z tohohle hotelu se neodhlásila!“

„Kdy sem přijela?“

„Je to dva dny. Hned první den mi zavolala a řekla, že se mi zase ozve nazítří večer. To znamená včera večer. Když jsem se nedočkal, pokoušel jsem se jí dovolat k Barterovi, ale jeho číslo není v seznamu. Lidi tady v hotelu mi řekli, že ve svým pokoji není. Dneska ráno jsem přejel přes řeku. Člověče, já ji moc miluju, chápete?“

„Pověděla vám něco o tom motelu, když s vámi mluvila?“

„Jenom to, že si tam může přijít na spoustu peněz. Chtěla tam zůstat celej měsíc, to jsem vám neřek? Tak proč teď zvedla kotvy?“ Simms se odmlčel. „Děje se něco náramně podezřelýho. Na nádraží mi řekli, že nastoupila do vlaku, co jede do Davistownu. Proč do Davistownu?“ Znovu se odmlčel. „Jak to, že jste na mě vychrlil tolik otázek?“

„Síla zvyku,“ pousmál jsem se.

V místnosti zavládlo hrobové ticho. Simms si nalil další sklenku. Whisky zašplouchala ve skle. Simms mi vůbec nepřipadal malý. Zdál se nesmírně vysoký. Chvíli jenom převaloval doušek na jazyku a potom ho polkl. Zadíval se mi zpříma do očí.

„Jste polda, že jo?“ zeptal se mě.

„Ano.“

„Z mravnostního?“

„Ne.“

„Tak co?“

„Jenom obyčejný čmuchal. Jsem na dovolené. Moje děvče zmizelo z Barterova motelu.“

„Takže jste se v tom začal vrtat?“

„Ano.“

„A všechno, co jsem vám teď napovídal o Lois…“ Simms zaváhal. „Co všechno?“

„Vždyť víte. O tom, že je…“

„Nic jsem neslyšel,“ ujistil jsem ho.

„Myslím tím…“

„Nic jsem neslyšel. Debatovali jsme spolu o životě, ne?“

„Simms se usmál. Jak jste říkal, že se jmenujete?“

„Phil Colby.“

Napřáhl ruku. „Simms. Johnny. Můžete mi říkat Johnny.“

Stiskl jsem mu ruku.

„Nepodávám vám tu ruku kvůli tomu, že chci zjistit, jestli máte bouchačku,“ řekl. „Říkám vám tím, že jsme přátelé.“

„Slyším vás.“

„Jsme?“

„Podávám si s vámi ruku.“

„Fajn.“ Simms se zase odmlčel. „Stejně se tady budu pořád poohlížet. Kdybyste potřeboval pomoct, ozvěte se mi. Musím ji najít, Colby.“

„Phile,“ řekl jsem.

Simms se usmál. „Phile, právě jste mi to dokázal, víte to?“

„Dokázal jsem co?“

„Že poldové jsou taky zvířata…“

Odešel jsem od Simmse a prošel se trochu po městě. Do schůzky s Mitchellem mi zbývala zhruba hodina. Byla to ta nejdelší hodina v mém životě. Po jeho příjezdu jsme se každý vydal vlastní cestou. Tony si totiž myslel, že se mu tak podaří dosáhnout lepších výsledků, jelikož ho Barter ani místní policisti neznají. Později mi vyprávěl, co všechno se odehrálo, ale to by bylo svědectví z doslechu, takže bude nejlepší, když ho sem předvoláte, aby vám to pověděl on sám. Teď je ale ve službě. Náplní jeho práce je prosazování zákona a je mnohem nepostradatelnější policista než já. Mám tady jeho místopřísežné prohlášení, protože mi bylo řečeno, že by mohlo být vzato v potaz jako důkaz. Ať už ho jako důkaz přijmete nebo ne, mám jeho svolení, abych vám ho tady přečetl, protože vyplňuje jistou mezeru mezi mým rozhovorem se Simmsem a tím, co se odehrálo potom.

DVANÁCTÁ KAPITOLA

ANTHONY MITCHELL POD PŘÍSAHOU UVADI:

Do Sullivan’s Corners jsem dorazil 4. června v 17 hodin a 45 minut. Přijel jsem v neoznačeném policejním sedanu, který mi dal k dispozici poručík DeMorra. Musím se přiznat, že problémy, do kterých se Phil dostal, pro mne byly tak trochu záhadou a také mě překvapilo, že se mu poručík rozhodl podat pomocnou ruku. Vlastně by mě nemělo překvapit nic, co poručík dělá, protože je to nejlepší šéf, jakého si člověk dokáže představit, a nevyměnil bych ho ani za slib, že budu slavit každou neděli Vánoce.

Ve městě jsem objevil jenom jedinou banku a našel také restauraci, která byla hned vedle ní. Pro pořádek uvádím, že se jmenovala U Fanny. Posadil jsem se ke stolu v rohu místnosti a objednal si kávu u světlovlasé servírky, která na mě pomrkávala. Já jsem jí její mrkání neoplatil, protože jsem náhodou ženatý a náhodou mám za to, že podobné pomrkávání je dobré jenom tak pro puberťáky. V tomhle směru jsem staromódní. Jsem staromódní, protože moje žena Sally je taky staromódní. Závazně jsme si slíbili, že „spolu setrváme v dobrém i zlém až do konce života“, a já jsem bezvýhradný zastánce toho, že se všechny závazky mají plnit. Jinak bych se ani nestal policistou.

Neseděl jsem tam ani pět minut, když přišel Phil. Vypadal unaveně. Pracuju s ním a viděl jsem ho při různých příležitostech, když jsme plnili hodně těžké úkoly, a viděl jsem ho při nočních službách, ale ještě nikdy jsem ho neviděl tak unaveného jako tehdy, když vešel do té restaurace. Je to vysoký blonďák a na sobě měl šedivé plátěné kalhoty a bleděmodré tričko s krátkými rukávy. Působil nesmírně upraveně, i když nebyl oholený – blonďáci se obyčejně nemusí moc holit, jenom každý druhý čtvrtek –, ale měl schoulená ramena a nesmírně unavený výraz v očích. Okamžitě si mě všiml. Zamířil přímo ke stolu a napřáhl ruku. Vstal jsem a stiskl mu ji.

„Tony,“ pozdravil mě.

„Posaď se, Phile,“ řekl jsem mu. „Vypadáš, jako kdyby ses měl každou chvíli zhroutit.“

„Jsem trochu utahanej,“ odpověděl.

Zamával jsem na servírku a objednal ještě jeden šálek kávy.

„Ještě jsem nevečeřel,“ řekl Phil. Nevím, jestli víte, jakou má tenhle mládenec chuť k jídlu, ale – mírně řečeno – má pořád hlad jako vlk. Požádal o jídelní lístek a já jsem jenom ohromeně poslouchal, co všechno si objednává. „Musím se najíst, abych dokázal normálně uvažovat,“ vysvětlil mi. „Vylíčil ti šéf, co se stalo?“

„Řekl mi, že Ann zmizela. A taky že je podle tebe zřejmě v pořádku. Co ještě víš?“

„Ten motel, odkud zmizela, je bordel.“

„Víš to určitě?“

„Naprosto,“ odpověděl.

„Hmmm.“

„Co myslíš?“ zeptal se Phil.

„Nevím. Teď jsem sem přijel. Jak zmizela?“

„Ze svojí chatky. Nemám tušení jak. Spala tam, a najednou byla pryč.“

„A její šaty?“

„Pryč. Zavazadla taky. Ať už tu chatku uklidil kdokoliv, udělal dobrou práci. Dokonce tam hned potom ubytoval další hosty.“

„Oh.“

„Jistýho Joea Carlislea a jeho údajnou manželku, která si říká Stephanie. Později jsem si to ověřil. Ten Carlisle je svobodnej.“

„Co je to děvče zač?“

„Nemám ponětí. Nejdřívjsem si myslel, že je to jedna zjejich šlapek, ale ve skříni měla šaty a v prádelníku spoustu prádla. Ty věci ve skříni vůbec nevypadaly jako pracovní hadříky, co nosí šlapky.“

„Co to bylo za věci?“

„Několikerý šaty, sukně a tak. Podle toho, co jsem se dozvěděl od Simmse –“

„Koho?“

„Johnnyho Simmse. Přítele jedné z těch dívek, co se náhodou taky ztratila. Tony, všechno to smrdí. Řekl ti šéf o tý krvi?“

„Ano.“

„To je, co? Ale k tomu Simmsovi – podle toho, co jsem se od něj dozvěděl, ty holky v motelu nebydlely. Jeho milá si platila pokoj v místním hotelu. Ve městě. Údajně s tou prací v motelu zničehonic sekla. Ale z hotelu se neodhlásila.“

„Popiš mi, jak to tam vypadá,“ požádal jsem Phila.

„Je tam asi patnáct chatek. Vede to jistej Mike Barter. Je ženatej, ale jeho manželku jsem neviděl. Zdejší policie a úřady vědí, co se tam děje. To vím určitě. Každopádně to kryjou. Možná by ses mohl podívat na smírčího soudce. Jmenuje se Oliver Handy. A dej si pozor na zdejšího státního policistu Freda. Je to ten hajzl, co mi sebral mou pistoli. A tu O’Hareovu taky.“

„Burryho? Co ten s tím má společnýho?“

„Nechal svou dvaatřicítku v přihrádce palubní desky v autě.“

„Oh.“

„Přivezl jsi –“

„Přivezl jsem ti tu pistoli, kterou mám vždycky doma. Je to Smith &Wesson. Dal jsem ji Sandy a naučil jsem ji, jaks ní zacházet. Teď je úplně bezbranná, víš?“ Zakřenil jsem se na něj a on mi úsměv oplatil.

„Kde je?“

„V autě. Dám ti ji, hned jak vyjdeme ven.“ Odmlčel jsem se. „Co ještě bych měl vědět?“

„Barter tam má svýho chlapa pro všechno, jmenuje se Hezekiah. Carlisle pro něj v motelu taky pracuje, ale Hez je ten hlavní. Je to ranař. Snaž se, aby ses s ním nedostal do křížku.“

„Nedostanu. Co má Ann na sobě?“

„Když jsem ji viděl naposledy, byla jenom v kalhotkách a v podprsence.“

„Předpokládejme, že teď je oblečená.“

„Můžu ti jen říct, co měla na sobě, když jsme včera vyjeli z města.“

„Tak spusť.“

„Bílý bavlněný šaty, takový ty letní, s holýma ramenama. Slaměnou kabelu a slaměný sandály s průhlednýma podpatkama.“

„Klobouk?“

„Ne. Ty nenosí.“

„A co její zavazadla?“

„Jenom dvě hladký kožený cestovní kabely.“

„Je tu ještě něco, co bych měl vědět?“

„Jedna šlapka, jmenuje se Blanche. Zrzka, vlasy jako oheň, asi sedmnáctiletá holka. Kdybys ji viděl, rozhodně ji nepřehlídneš. Má to napsaný na čele. Včera v noci jí řekli, aby mě v době, kdy Ann zmizela, nějak zabavila. Zdá se, že o tom všem ví setsakramentsky víc, než tvrdí. To ona mi řekla, že je Ann v pořádku… Oh.“

„Co?“

„Ten smírčí soudce – ten Handy – taky naznačoval, že Ann bude v pořádku, když si budu hledět svýho.“

„Co se snaží zakamuflovat, Phile?“

„Nevím. Ale mám pocit, že ta krev s tím nějak souvisí. Vražda je rozhodně něco, co by se člověk snažil utajit.“

„Čí vražda?“

„Teď jsi mě dostal.“

„Fajn,“ řekl jsem. „Podívám se na to. Kde tě zastihnu?“

„Ubytuju se v hotelu. Můžeš mi tam zavolat. Kam teď vyrazíš?“

„Do toho motelu.“

„Dobře. Budu čekat, že se mi ozveš.“

„Možná to bude až pozdě v noci. Byl bych radši, kdybys neztrácel čas.“

„Co chceš, abych udělal, Tony?“ zeptal se Phil.

„Ta šlapka. Ta, co taky zmizela.“

„Jmenuje se Lois.“

„Dobře. Zjisti o ní všechno, co se dá. Možná že to má nějakou souvislost s Ann.“

„Fajn. Ještě si promluvím s tím jejím přítelem.“

„Pokusím se ti zavolat kolem půlnoci nebo tak nějak. Pokud na sebe někde ve městě narazíme, neznáme se. Doufám, že nás už někdo nesleduje.“

„Myslím, že ne, Tony.“

„Dobře, tak jdeme. Dám ti tu osmatřicítku.“ Všiml jsem si Philova výrazu. „Tu večeři si můžeš dojíst, až ti předám bouchačku.“

Vyšli jsme z restaurace a zamířili k černému sedanu. Protože jsme nechtěli budit pozornost, zbraň jsme si předali v autě. Phil si ji zastrčil za pásek.

„Už se cítím líp,“ řekl.

„Nepoužívej ji, když to nebude nutný,“ řekl jsem.

„Za celou dobu, co jsem u policie, jsem ji nepoužil,“ odpověděl.

„Já jo,“ řekl jsem. „Pak ti zavolám.“ Potřásli jsme si rukou, Phil vystoupil z auta a já jsem se rozjel do Sullivan’s Pointu. Už se stmívalo, když jsem tam dorazil. Zaparkoval jsem auto za cadillakem s registrační značkou SB-1412. Vykročil jsem ke kanceláři motelu a zaklepal. Nikdo se neozval. Zaklepal jsem znovu.

„Haló?“ zavolal jsem.

Nad jezerem se rozlehla ozvěna mého hlasu. Vzdychl jsem a zase se otočil k autu, když vtom jsem zahlédl tu ženu.

Přicházela od mola na břehu jezera. V rukou držela ručník a otírala si obličej. Jinak byla úplně mokrá. Na sobě měla dvoudílné plavky z nějakého materiálu, který vypadal jako stříbrné lamé. Byla vysoká a štíhlá, s úchvatnýma nohama doplněnýma nádherným poprsím. Na hlavě měla koupací čepici; byla bílá a ozdobená plastovými chudobkami. Vypadala jako muzikálová hvězda, která vstupuje na scénu, jenom s tím rozdílem, že tahle žena si žádného publika nebyla vědoma. Opřel jsem se o nárazník svého vozu a sledoval ji. Stáhla si koupací čepici a po ramenou se jí rozlily blonďaté vlasy. Zatřepala hlavou jako chundelatý pes, který právě vylezl z vody. Zvedla oči a spatřila mě.

„Zdravím,“ řekl jsem a zazubil se.

Oči měla zelené a řasy mokré, ale i kdyby právě nevyšla z jezera, stejně by měla ledově chladný pohled. „Zdravím,“ odpověděla.

„Jaká je voda?“ zeptal jsem se.

„Příjemná,“ odpověděla.

„Zdá se, že vám nesmírně svědčí.“

„Jak jste to poznal? Nemáte srovnání. Ten obrázek ‚Dříve‘ jste neviděl.“

„Ale obrázek ‚Nyní‘ je dostatečně přesvědčivý.“

„Díky. Už jste skončil?“

„Chci chatku,“ řekl jsem. „Zdá se, že v kanceláři nikdo není.“

„Ujmu se vás,“ řekla.

„Vy znáte majitele?“

„Já jsem majitelka.“

„Oh?“

„Stephanie Barterová,“ představila se a sotva znatelně kývla hlavou. „Pojďte.“ Prošli jsme kolem cadillaku s písmeny SB na registrační značce. Nebylo zapotřebí žádného ostrovtipu, abych si domyslel, komu ten cadillac patří. Potřeboval jsem ale zjistit ještě pár dalších věcí a o těch bych si daleko radši promluvil s Mikem Barterem než s jeho ženou.

Vešli jsme do kanceláře. Ze Stephanie Barterové ještě stále kapala voda na zem. Byl na ni krásný pohled. Neviděl jsem ji plavat, ale vsadím se, že byla dobrá. Měla hladké mladé tělo – tělo, o které důkladně pečovala. Mohlo jí být hodně přes třicet, ale tělo měla mnohem mladší. Její vlasy vypadaly od pohledu trochu uměle, ale jejich blond barva svědčila o práci profesionála. Na nehtech měla dokonalou manikúru. Ať už Stephanie Barterová dělala cokoliv, spoustu času strávila v kosmetickém salonu.

„Co přesně máte na mysli?“

„Máte něco na výběr?“

„Vlastně ani ne,“ odpověděla. „Doporučil vám to tady někdo? Anebo jste se zastavil jenom náhodou?“

„Doporučil,“ odpověděl jsem.

„Kdo?“

Zalovil jsem v paměti. „Jeden chlapík, jmenuje se Joe Carlisle. Znáte ho?“

„Ano,“ přisvědčila Stephanie. Ještě se otírala, ale přitom ze mě nespouštěla zelené oči. „Ano, znám. Řekl vám, abyste sem zajel?“

„Ano.“

„Uhm hm. Jak se jmenujete?“

„Tony,“ odpověděl jsem.

„Tony a jak dál?“

„Mitchell.“

„Jak dlouho znáte Joea?“

„Ze by to bylo nějak zatraceně dlouho, to říct nemůžu.“

„Vulgarity nesnáším,“ ozvala se Stephanie.

„Promiňte,“ řekl jsem a zakřenil se.

„Jak přesně dlouho Joea znáte?“

„Seznámil jsem se s ním v baru,“ odpověděl jsem.

„A?“

„Řekl jsem mu, že hledám fajn místo, kde se dá,“ výmluvně jsem se odmlčel, „spát.“

„A on vám doporučil, abyste zajel sem, je to tak?“

„Ano.“

„Možná že vás budeme moct ubytovat,“ prohlásila Stephanie.

„Možná?“

„Ano. Záleží na tom, jak vám zdejší vybavení bude vyhovovat. A samozřejmě i cena.“

„Podle toho, co jsem viděl, je zdejší vybavení naprosto kolosální.“

Stephanie se neusmála. „Ostatní chatky vypadají trochu jinak než kancelář,“ upozornila mě.

„Oh, doufal jsem, že vypadají nějak takhle.“

„No, myslím, že nijak zvlášť zklamaný nebudete. Ale určitě chápete, že kancelář vám pronajmout nemůžeme, že ano?“

„Nešlo by to?“ zeptal jsem se.

Zadívala se mi do očí. „Ne,“ odpověděla. „To by bohužel nešlo.“

„Když to říkáte…“

„Říkám.“

„No, takže to asi nejde.“

Byla to zvláštní debata. Během několika posledních minut mi napovídala spoustu věcí, ale neustále jsme se při tom probodávali takovým pohledem, jakým se na sebe muž a žena obvykle nedívají. Vlastně jsem stále jenom kuse sondoval půdu, protože jsem chtěl zjistit, jakou v celé téhle záležitosti hraje roli. Ale nabyl jsem dojmu, že vážně přemýšlí o každém mém slově a v duchu vede vnitřní debatu sama se sebou. Možná jsem se mýlil. Každopádně jsem se chtěl téhle Stephanie Bariérové přiblížit. Jestli tady má někdo dokonalý přehled o všem, co se v motelu děje, je to každopádně ona. Rozhodl jsem se pokoušet štěstěnu.

„Jenomže pravidla jsou od toho, aby se porušovala,“ řekl jsem.

Naše pohledy se stále protínaly v prostoru.

„Ano,“ přitakala. „Pravidla jsou od toho, aby se porušovala.“

„A ta kancelář se mi líbí, vážně.“

„Máte hnědé oči,“ prohlásila zčistajasna.

„Ano.“

„Hnědé oči se mi líbí.“

„Děkuju. A k těm pravidlům…“

„Kdybychom pronajímali kancelář, přišli bychom o zisk z jedné chatky,“ poznamenala Stephanie. „Kromě toho, kdyby se o tom dozvěděl manžel, zuřil by.“

„Já bych mu nic neřekl.“

„Já taky ne. Potom, co…“ Zarazila se a zavrtěla hlavou. „Ale pravidla jsou pravidla.“

„Kolik stojí jedna chatka?“

„Joe vám to neřekl?“

„Ne.“

„Sto padesát.“

Jen jsem zamrkal. Stephanie se vůbec poprvé usmála a řekla: „Je to moc?“

„No, víc než málo.“

„Ale chaty jsou dokonale čisté a krásně zařízené. Budete určitě spokojený.“

„Rozhodně budu. Ale chci tuhle kancelář.“

„Můj manžel je pryč,“ prohlásila nečekaně. „Pracovně.“

„Co je to za práci?“

„Něco je zapotřebí zařídit.“

„Vrátí se brzy?“

„Myslím, že ne.“

„Tak co kdybychom si o všem promluvili trochu důkladněji?“

„O čem?“ zeptala se. Znovu se usmála. „Chcete tím říct, že mě chcete dostat do postele?“

„Ano,“ odpověděl jsem.

„Můžeme si o tom promluvit,“ řekla. „Pojďte dovnitř, zatím se převléknu.“

TŘINÁCTÁ KAPITOLA

„DOVNITŘ“ ZNAMENALO DO BYTU, který se rozkládal za kanceláří.

V obývacím pokoji stál dlouhý skříňkový pult a dlouhá pohovka a na podlaze ležel koberec, který připomínal přerostlý trávník. Stephanie okamžitě zamířila ke skříňce, otevřela jedna dvířka a vytáhla odsud zásuvku s gramofonem.

„Miluju hudbu,“ prohlásila. Vytáhla z ochranného obalu Sinatrovu desku. Frank Sinatra se okamžitě rozezpíval. Stephanie chvíli poslouchala a potom poznamenala: „Nádherně frázuje.“ Pokývala hlavou na znamení, že se svými slovy souhlasí, přešla na konec skříňkového pultu, vytáhla láhev a dvě sklenky a řekla: „Tak do toho!“

Následoval jsem ji do luxusně zařízené ložnice. Na široké dvojité posteli ležely modré hedvábné pokrývky, v rohu úhledně přeložené rubem na líc a ozdobené monogramem SBR. Stephanie Barterová a ještě něco.

„Jak jste se jmenovala za svobodna?“ zeptal jsem se.

„Roscanski. Hrůza, co?“ Popošla ke skříni, stáhla cosi z ramínka a vešla do dalších dveří. „Hned jsem zpátky. Posaďte se.“

Zavřela za sebou dveře. Posadil jsem se na sofa. Pak jsem vstal, přešel k posteli a dotkl se modrého povlečení. Bylo jemné a chladivé.

Zase jsem se posadil. V koupelně tekla voda. Venku se stmívalo. Přistoupil jsem k lampě na nočním stolku a rozsvítil ji. Voda v koupelně ztichla. Byl slyšet jenom Sinatra a večerní píseň sarančat. Dveře do koupelny se otevřely. Stephanie Barterová si sčesala blond vlasy do ohonu, ovázaného zelenou stužkou, která jí barevně ladila s očima. Na sobě měla bílý koupací plášť s monogramem SBR na levém ňadru a na nohou růžové nadýchané plyšové pantofle.

„Dáte si whisky?“ zeptala se.

„Moc rád,“ odpověděl jsem.

Přešla k toaletnímu stolku, kde nechala stát láhev. Na vinětě stálo Canadian Club. Uchopila ji do ruky a ukázala mi ji. „Vyhovuje?“ zeptala se.

„Fajn,“ přitakal jsem.

Oči jí na okamžik majetnicky zasvítily. Byla pyšná na tuhle značku whisky, šťastná, že si může dovolit kvalitní drinky. Nalila štědré porce a jednu skleničku mi podala.

„Na zdraví,“ řekla.

„Je v ní pravda a krása,“ řekl jsem. Přiťukli jsme si.

„Proč zrovna tohle?“

„Proč ne? Jsou to dvě nejprchavější věci široko daleko.“

„Krása je laciná,“ prohlásila Stephanie. „Dá se koupit.“

„Pravda se koupit nedá.“

„Kdo by o to stál?“ Na okamžik se zamyslela. „Kromě toho, i pravda se dá koupit. V tomhle světě se dá koupit úplně všechno.“

„Můžu si koupit já vás?“ zeptal jsem se.

Stephanie se zasmála. „Já už jsem koupená.“

„Oh?“

„Už dávno. Ten muž toužil po kráse. Tak si ji koupil.“

„Který muž?“

„Mike. Můj manžel.“

„Jaký je?“

„Je to gorila.“

„To je pěkné.“

„Nijak zvlášť,“ poznamenala Stephanie a napila se. Nalila si další dávku whisky. Já tu svoji ještě ani neochutnal. „Mám rada pěkné věci,“ řekla. „Kvalitní věci. Ty nejlepší. Proč jezdit ve fordce, když můžu řídit cadillac?“ řekla a název svého vozu si náležitě vychutnala. Jako kdyby ho labužnicky převalovala na jazyku.

„Ještě existuje vůz Lincoln Continental.“

„Je lepší než cadillac?“

„No, rozhodně je dražší.“

Zdálo se, že ji to trochu vyvedlo z míry. „To jsem nevěděla,“ řekla.

„Budete se na to muset podívat.“

„Ano.“ Upila trochu whisky ze sklenky. „Máte nervy jako ze železa, víte to?“

„Vážně?“

„Ano. A taky štěstí.“

„Jak to?“

„Kdybyste se objevil včera, neseděl byste tady.“

„V čem se dnešek tak liší od včerejška?“

„Ve spoustě věcí. Všechny dnešky jsou úplně jiné než včerejšky, to jste nevěděl?“

„Tak trochu jsem to tušil.“

„Co vlastně děláte, Tony?“

„Proč?“

„Vsadím se, že to uhodnu.“

„Tak to zkuste.“

„Reklama.“

„Jak jste to poznala?“

„Poznám to. Jste oblečený jako člověk od reklamy.“

„Nezdálo se mi, že se to na nás tak snadno pozná,“ řekl jsem. „Jak se obléká váš manžel?“

„Jak se asi oblékají gorily? Jako gorily?“ Zachichotala se. „Držím se zásady, že dohody se mají plnit, vy ne?“

„Ano.“

„Já taky. Přinejmenším jsem se jí držela. Uzavřete dohodu, a plníte ji. Něco prodáte, něco koupíte – něco za něco. Napíšete svoje jméno do vytečkované řádky, a je to stvrzeno, neprodyšně zabaleno a doručeno vyplaceně lodní poštou ze San Diega.“

„Odtud pocházíte?“

„Ano. Znáte to tam?“

„Ne.“

„Je to hnusné město. Se spoustou námořníků. Ne tak odporné jako Norfolk, ale dost hnusné.“

„Co vás přivedlo na východ?“

„Lepší vyhlídky. Řemeslo jsem se naučila s námořníky, ale co pro vás můžou udělat?“ Odmlčela se a dodala. „Mám ráda krásné věci.“

„A teď je máte.“

„Teď je mám. Paní Barterová. Smlouvy se mají dodržovat. Nesnáším, když se porušují.“ Odmlčela se. „Vážně mě chcete dostat do postele?“

„Chci si trochu popovídat,“ odpověděl jsem.

„Mike toho moc nenamluví. Pořád má nějakou práci. Spoustu práce. Člověk žije s mužem tolik let, a přitom ho pořádně nezná. Najednou o panu Bé zjišťuju spoustu věcí.“

„Co jste zjistila?“

„Je toho moc. Dejte si ještě skleničku.“

„Dobře.“

„Pánové od reklamy piiou dost, ne?“

„Někdy.“

„Tady máte.“ Dolila mi whisky. Ťukla svojí sklenkou o tu mou. „Na pravdu a krásu. Krásu jsem prodala, ale zachovala jsem se férově. To jé pravda. Uzavřete smlouvu, dodržujete ji. Oboustranně. Jsem hezká holka.“

„Jste.“

„Bývala jsem ještě hezčí. Když jsem si Mika brala, byla jsem skutečně krásná. Když krása začne uvadat, jde to rychle. Víte, že každý den plavu? V létě i v zimě. Někdy je mi taková zima, až mám pocit, že to nepřežiju. Ale jdu k jezeru a ponořím se do něj. Jedinou výjimkou je doba, kdy je úplně zamrzlé. To pak bruslím. Cvičím. Krásu jsem dostala zadarmo, ale to ještě neznamená, že bych se o ni neměla starat. Nejste první, komu se kancelář zalíbila víc než chatky.“

„O tom nepochybuju.“

„Ale jste první, kdo překročil tenhle práh. Nemáte z toho dobrý pocit?“

„Ne.“

„Proč ne?“

„Jste naštvaná na manžela. Kdybych tu teď nebyl já, mohl by tady sedět kdokoliv jiný.“

„To není pravda. Připíjel jste na pravdu a krásu, ale jste lhář.“

„Nejste naštvaná na manžela?“

„Jistě.“

„Takže?“

„S vámi to nijak nesouvisí.“

„Jakou dohodu porušil?“

„Kdo tvrdí, že něco porušil?“

„Vy.“

„Nic takového jsem neřekla.“

„Někdo to řekl, a já to nebyl.“

„Přikládáte dohodám příliš velkou váhu. To je pro muže od reklamy typické.“ Odmlčela se. „Máte vliv?“

„Řídím společnost.“

„Já řídím zase tuhle společnost. Železná pěst v sametové rukavici. Dáte si ještě skleničku?“

„Ne.“

„Já taky ne.“ V místnosti nadlouho zavládlo ticho. Frank Sinatra zpíval. „Celý svět je postavený na dohodách,“ ozvala se po chvíli Stephanie. „Na těch uzavřených i na těch, které na podpis teprve čekají. Na smlouvách, co se dodržují, anebo na těch, co se porušují. Pokud jste fér, dodržujete je. Jinak jste špína.“

„Jakou dohodu jste uzavřela vy?“

„Zavázala jsem se, že budu manželkou.“

„A jste?“

„Samozřejmě že jsem.“

„Takže je to v pořádku.“

„V pořádku,“ opakovala Stephanie. „Chápejte, já Mika nemiluju. Nikdy jsem ho nemilovala. Jenom jsem uzavřela dohodu. Koupil si mě. Dostal tu svou krásu a manželku. Já dostala všechno, co jsem si zamanula – a manžela. Podle dohody.“

„Co se s tím stalo?“

„Nesnáším špínu,“ řekla Stephanie. „Jako dítě jsem si jí užila až až. Víte, neměla jsem ani povlečenou postel. Spala jsem pod dekou. Deka je drsná. Nesnáším drsné věci a nesnáším špínu.“

„Na člověka, který má takový odpor ke špíně,“ poznamenal jsem, „se věnujete dost zvláštnímu podnikání.“

„Řídím ho čistě. Všichni se tu setkají s férovým zacházením. Děvčata jsou na úrovni. Když uzavřete dohodu se mnou, nikdo vás nepodvede.“

„Jak jste se seznámila s Mikem?“

„Jednou večer jsem sem přijela pracovně. Z města. Mike tady podnikal jenom v malém měřítku. Nenechte se zmýlit. Je bohatý. Vypadá jako gorila, ale je bohatý. Vlastní půlku jezera. A teď mu obchody vynášejí prvotřídně. Když říkám vynášejí, tak to myslím vážně. Je tady patnáct chatek, a když je dobrá noc, přinejmenším deset je obsazených. Děvčatům dáváme polovinu toho, co inkasujeme. Za některá děvčata dostáváme až tři sta dolarů. Vynásobte si to deseti. Je to výnosný obchod. Kdybyste provozoval cukrárnu, cadillac byste si nekoupil.“

„Jste šťastná?“

„Kdo je šťastný?“

„Já.“

„Jste ženatý?“

„Ano.“

„Když jste ženatý a tak šťastný, co děláte tady?“

„No…“ zakřenil jsem se.

„Přechodné porušení dohody,“ poznamenala Stephanie.

„Asi byste to tak mohla nazvat.“

„Možná se mi až tak moc nelíbíte.“

„Ani jednou jste mi neřekla, že se vám líbím.“

„Líbíte,“ odpověděla. „S nikým jsem si takhle nepovídala už celou věčnost.“ Sinatra dozpíval. Jehla, uvězněná v posledních drážkách končící desky, klikla a vydala se po zběsilé trase ke středu desky. Stephanie stála poblíž postele a shlížela na mě z výšky. Vyšla ven ke gramofonu a zvedla přenosku. Když se vrátila nazpátek, v místnosti vládlo hrobové ticho. „Jste gentleman, viďte?“ řekla měkce.

„Možná.“

„Určitě. Jsme tady sami už půl hodiny a…“

Zarazila se. Zřejmě zaslechla něco, co moje uši nezaznamenaly. Zbystřil jsem pozornost. Teď jsem ten zvuk uslyšel také – vzdálené vrčení motoru.

„Mike,“ zašeptala a zamířila ke dveřím. Vykročil jsem za ní do kanceláře. Přešla na opačnou stranu recepčního pultu, vytáhla zásuvku a vylovila z ní knihu hostů. Hluk motoru už zněl mnohem blíž – rachot těžkého nákladního auta, které vjelo na otevřené prostranství a potom zastavilo.

Venku na štěrku zaskřípěly kroky. Dveře srubu se otevřely. Muž, který se v nich objevil, byl malý a měl čelní pleš, malá prasečí očka a silné paže. Za ním stál vysoký hromotluk s tváří stejně bezvýraznou jako voda ve škopku na nádobí. Působili jako slavná koule Perisphere a obelisk Trylon ze Světové výstavy v New Yorku.

„Kdo to je?“ zeptal se malý muž.

„Tony Mitchell,“ odpověděl jsem. „Jsem přítel Joea Carlislea.“

„Jo?“

„Je v pořádku, Miku,“ ozvala se Stephanie unaveně. „Jak to šlo?“ Barter si mě bleskově změřil pohledem. „Dobře,“ odpověděl a otočil se k obrovi, který stál za ním. „Odjeď s tím náklaďákem, Hezi,“ řekl a Hez udělal čelem vzad a beze slova vyšel ze srubu. Barter se na mě zadíval. „Myslím, že vás dneska nebudeme moct ubytovat, pane Mitchelli,“ prohlásil.

„Proč ne?“ zeptala se Stephanie.

„Prostě ne,“ odpověděl Barter stručně.

„Joe mi výslovně řekl, abych sem zajel,“ trval jsem na svém.

„Joe se splet.“

„Dokonce mi řekl, koho si mám vyžádat.“

Joe bohužel

„Děvče jménem Lois,“ skočil jsem mu do řeči.

Barter se zarazil uprostřed věty. Stephanie prudce zvedla hlavu. Bleskově si vyměnili pohled.

„Žádná taková tady není,“ řekl Barter.

„Není tady?“

„Nikdy tady nebyla.“

„Vysoká bruneta,“ řekl jsem.

„Oh,“ ozvala se Stephanie. „Lois.“

„Ano.“

„Odjela.“

„To je škoda,“ řekl jsem.

„Pamatuješ se na Lois, viď že ano?“ otočila se Stephanie k Barterovi. i

„Lois? Aha, ano, ano. Odjela.“

„Dnes ráno,“ dodala Stephanie.

„Už se na ni pamatujete?“ zeptal jsem se Bartera.

„Ano, pamatuju. Odjela.“

„Kam odjela?“

„Domů.“

„Kde to je?“

„Nevím.“

„Víte určitě, že odjela?“

„Sama jsem ji posadila do vlaku,“ řekla Stephanie.

„Do vlaku kam?“

„Do Davistownu.“

„Tam žije?“

„Nevím. Jela tam. Nikdy jsem se jí nezeptala, kde žije.“

„No, je to tak trochu zklamání,“ prohlásil jsem.

Stephanie zachytila můj pohled. „Pro mě taky,“ řekla.

„Ať už tady Lois je nebo není, stejně vás nemůžeme ubytovat.“

„V tom případě tedy odjíždím.“

„To je to nejlepší, co můžete udělat,“ řekl Barter.

„Těšilo mě, že jsem vás oba poznal.“

„Zkuste to znovu,“ řekla Stephanie.

„Zkusím.“

„Když uvidíte Joea,“ ozval se ještě Barter, „vyřiďte mu, že ho pozdravuju.“

„Vyřídím.“

„Ještě bydlí v Murraysville, že jo?“ zeptal se Barter.

„V Murraysville?“

„Ano,“ přitakal Barter.

„Nevím, kde bydlí,“ řekl jsem. „Seznámil jsem se s ním v baru.“

„Kde?“

Vystřelil jsem nazdařbůh. „V Davistownu.“

„Takže,“ vzdychl Barter, „ho pozdravujte.“

Když jsem vyšel ven, nákladní auto bylo pryč. Vyjel jsem s vozem od Stephaniina cadillaku a pokračoval pak po silnici.

Jel jsem asi čtyři minuty a potom jsem zhasl světla a zajel do křoví.

ČTRNÁCTÁ KAPITOLA

JSEM KLUK Z velkoměsta.

Narodil jsem se a vyrostl ve velkoměstě a to znamená, že nevidíte žádnou trávu nebo stromy, pokud nechodíte do parku. Zní to jako banalita, ale mnohé banální věci prostě platí. Znamená to, že obloha je pokaždé orámovaná betonem. Znamená to, že někdy, v některých ulicích, nebe vůbec nevidíte. Znamená to špínu a odpadky a hluk a násilí. Velkoměsto tvoří spousta malých měst směstnaných do jednoho chumlu. A tak se v něm setkáváte i s řadou nevýhod malých měst. Ale také s výhodami.

Kdybyste nevyrostli ve velkoměstě, asi byste nepoznali fůru pěkných věcí.

Nepoznali byste radost, která vás rozechvěje, když po letní bouřce hrajete u obrubníku kuličky. Nepoznali byste potěšení, které vás zaplaví, když strčíte ruku do černé kaluže, abyste z ní vysvobodili svou kuličku a vytřeli zrak soupeřům. Nevychutnali byste si to nepopsatelné vzrušení, které se vás zmocní, když řídíte ložisák vyrobený z bedýnek od pomerančů a kuličkových ložisek. Slyšíte, jak kovové kuličky rachotí široko daleko, protože jste schválně použili ložiska s opotřebovanými okraji. Cítíte, jak pod ložisákem ubíhá asfalt, drncáte na svém vozítku, narážíte do ostatních ložisáků a připadáte si v tu chvíli jako Lawrence z Arábie na bujném oři.

V letním parnu pouštíte hasičský hydrant, berete plechovku od kávy, nasazujete ji na trysku, voda se pod tlakem rozstřikuje do okolí jako sprcha a děti kolem ní nadšeně tančí po mokrém kluzkém chodníku. Když se blíží policajt, berete nohy na ramena, prcháte jako o život a s vážným pohledem ho pak sledujete, jak hydrant zavírá a otáčí francouzákem, dokud se gejzír nezmění v tenoučký pramínek a ze sprchy nezbudou pouhé vzpomínky. V létě také vysedáváte s ostatními dětmi před vchodem do domu a město zpívá svou vlastní večerní píseň, zvlášť za parných nocí, kdy vedro rozžhavilo ulici, chodník i cihlové zdi činžáků a nad řekou tančí chladivý vánek. Za letní noci slyšíte tu píseň, kterou si zpívá město, naprosto zřetelně. Slyšíte klaksony a vlečné čluny a hlasy a lidi. Slyšíte ty zvuky kolem sebe, jako když vám doléhá k uším směsice hlasů na veřejné pláži, která se neustále vznáší ve
vzduchu, neurčitá a nesrozumitelná, a pod tím vším šepot kamarádů, kteří sedí vedle vás před domem, a chladivý příjemný pocit hrnku s kostkami ledu, který svíráte v dlani, a široká výměna názorů na sex, náboženství a filozofii.

Na podzim ve velkoměstě neopadává listí. Na podzim vás ve velkoměstě bodá vzduch, zahryzává se do vás jako ostré dračí zuby. Léto necháváte za sebou, aby si odpočinulo, a sbíráte síly; pokud jste dítě, kupujete si v krámě s levným zbožím nové desky a nové tužky, ve vzduchu cítíte školu, a ta vůně je příjemná. Všechno nabírá na rychlosti. To zvyšující se tempo necítíte jinde než ve velkoměstě. Tam se všechny kroky násobí miliónkrát a vy cítíte, jak se všem zrychluje tep a najednou mají před sebou jasný úkol – léto je pryč, zahálka skončila, celé město si utahuje opasek a připravuje se na nadcházející zimu. Vidíte tváře kypící zdravím. Vidíte tváře červené jako jablíčka a v duchu si vybavujete, jak jste si v prolukách mezi domy – když tu ještě bývaly proluky – opékali brambory, vybavujete si, jak jste venku na oslavu prezidentských voleb rozdělávali ohně a jejich plameny šlehaly až d
o druhého poschodí činžáku, vzpomínáte, jak lopotně jste sháněli dřevo na přikládání a potom jste kolem něj tančili jako skřítci, za které jste se převlékali v předvečer svátku Všech svátých. Tehdy jste nosili holčičí spodní kalhotky. Na hlavě jste měli naražený teplý pletený kulich s bambulí z různobarevných kousků vlněné příze. Občas jste si vzali koženou leteckou čepici s vlněnou podšívkou a k ní ochranné brýle, které jste si dávali na oči, jen když jste seděli kolem ohně.

Zimy bývaly chladné a jako malí jste ve městě nebruslili. K bruslení jste se dostali až později, když jste byli starší, a nikdy jste v tom příliš nevynikali, protože jste se to naučili tak pozdě. Ale ulicemi se proháněly sněžné pluhy jako obrovské tanky, tlačily sníh k obrubníkům a vytvářely z něj mohutné hradby. Šplhali jste na tyto pevnosti a z města se stávalo hornaté území plné ledu a chladu. Cítili jste, že patříte k lidem, kteří vás míjejí, a na chvilku jste zatoužili po důvěrnější sounáležitosti s těmi, kdo žijí v pravé zimní přírodě, odříznuté od okolního světa.

Na jaře jste slavili svátek svátého Patricka. Nebyli jste sice Irové, ale toho dne jste přesto měli pocit, jako kdyby vám krev v žilách zpívala, na krk jste si uvazovali zelenou kravatu a s vámi do třídy chodila irská holčička, kterou jste políbili, zpěvavým hlasem se jí zeptali „Tvoje maminka pochází z Irska?“ a utekli jste dřív ze školy, abyste se v centru města podívali na slavnostní průvod. Tam jste viděli policajty. Dlouhé, předlouhé zástupy policistů pochodujících v dokonalých útvarech, v dlouhých modrých šicích. Později jste se stali policajtem z jiných důvodů, ale nikdy v životě jste nezapomněli na ty pochodující modré uniformy nebo na náhlý mírný větřík – mírný na březen –, na nečekaně teplé slunce – teplé na březen které prozařovalo tento irský svátek a začátek jara.

Milovali jste velkoměsto, protože jste byli jeho součástí už od chvíle, kdy jste pohlédli vzhůru z dětského kočárku a spatřili budovy sahající až k nebi. Mohli jste si vyjet na venkov na piknik, ale město vás pokaždé vábilo nazpátek a vy jste poslouchali jeho naléhavou píseň na nejpodivuhodnějších místech – na přístavním můstku v bostonském přístavu, na zádi torpédoborce brázdícího Pacifik za tiché měsíční noci, kdy oceán připomíná spící dítě, za zvednutými pálícími hlavněmi děl ráže čtyřicet milimetrů, zaměřenými na japonskou stíhačku, kdy vám rvalo ušní bubínky neustálé bum-bum, bum-bum a do chřípí se dral intenzivní, palčivý puch korditu. Tu píseň, kterou zpívá město, jste nezapomněli. Nemohli jste ji zapomenout, protože jste ji pomáhali skládat.

Jsem kluk z velkoměsta.

Venkov mě nenaplňuje nadšením.

Nemám rád neosvětlené opuštěné silnice a nesnáším bzučení hmyzu, neustálé zatracené cvrlikání a skřehotání a veškeré to bzučení a pípání. Nelíbí se mi, když vystoupím z auta a zachytím se obličejem do tajuplných vláken pavučiny. Nerad se pohybuju v mazlavém bahně a příčí se mi pocit, že každou chvíli můžu šlápnout do vosího hnízda, do pohyblivého písku nebo na hada.

Jsem v tomhle směru bojácný.

Jsem zbabělec.

Vystoupil jsem čtvrtého června večer z policejního sedanu a do ničeho se mi nechtělo. Setřel jsem si z obličeje pavučinu a při pomyšlení, že mi třeba ještě nějaká zůstala ve vlasech, mi naskočila husí kůže. Potom jsem se vydal dopředu lesem. Postupoval jsem zhruba stejně tiše jako Davy Crockett s nohou v sádře. Mohl mě slyšet i hluchý Pařížan rozvalený ve stínu Eiffelovy věže. Kdybych se takhle přiblížil k mrtvému Indovi pohřbenému v Tádž Mahálu, nastražil by uši. Dokonce i Marťanům muselo vrtat hlavou, co ten rámus znamená.

Chtěl jsem jenom jedinou věc.

Mike Barter byl někde pracovně s Hezekiahem. Neměl jsem ponětí, o jakou práci šlo, ale jeli nákladním autem. Chtěl jsem se na ten vůz podívat.

V lese se ozývaly nejrůznější zvuky. Nelíbily se mi. Děsily mě.

Říkám naprostou pravdu. Vytáhl jsem z pouzdra v zadní kapse svou osmatřicítku. Odjistil jsem ji a začal si razit cestu lesem, uši nastražené. Větve praskaly. Zdálo se mi, že za každým stromem číhá nějaké zvíře. Občas se ozval nějaký pták. Hmyz bzučel. Všude se něco dělo. Venkovský kluk by vyrazil přímo k motelu. Já jsem kluk z velkoměsta. Neměl jsem tušení, kam sakra jdu. Doufal jsem, že mířím k cíli. Doufal jsem, že jdu k motelu. Doufal jsem, že trefím zpátky, pokud se ukáže, že k hotelu nemířím.

Naděje je chabá náhražka zálesáctví. Měl jsem chodit do skautu. Měl jsem být pionýrem. Měl jsem zůstat doma v posteli.

Nevěřím na náhody. Hlavně na ty nešťastné, kterými jsou prošpikované všechny ty nekonečné televizní seriály.

„Když jsme včera odešli od Nellie May, její omrzlá matka zrovna umírala na podchlazení a telefon jako naschvál nefungoval. Nellie nemohla poslat do vesnice svého bratra Toma, protože Tom měl jako z udělání zlomenou nohu. Lev, který právě utekl z cirkusu, se dral francouzským oknem do kuchyně a k tomu vybuchl plynový vařič a podpálil celý suterén. Jak všichni víme, Nellie je narkomanka a naposledy si šlehla před třemi dny…“

Takže nevěřím na nešťastné náhody. Měl jsem za to, že Phil se už beztak potýká se spoustou problémů. Měl jsem za to, že DeMorra přinesl svou vlastní kůži na trh už tím, že mě sem vyslal Philovi na pomoc. Měl jsem za to, že Ann už tak hrozí dost velké nebezpečí, a měl jsem za to, že jsem se zachoval jako trouba, už když jsem se vypravil do lesa bez kompasu.

Jenomže pak se stalo něco, co jsem potřeboval zhruba stejně, jako Nellie potřebovala toho lva z cirkusu za dveřmi.

Cítil jsem, že padám.

Ten pád přišel úplně nečekaně; terén se náhle začal svažovat a já úplně ztratil půdu pod nohama. Řítil jsem se dopředu a snažil se něčeho zachytit, ale nic jsem nenašel. Cosi chladného se mi dotklo kotníku a celý mozek mi zaplavil panický strach, dokud jsem si neuvědomil, že ta chladná věc je voda. Dostal jsem se příliš daleko. Upadl jsem na obličej, umazaný od slizu a zmáčený od vody, která zřejmě vyšplíchla z nějaké tůně. Pevně jsem sevřel svoji osmatřicítku, jenomže ta se ponořila do vody zároveň se mnou a zřejmě se mi z ní nepodaří vystřelit celých příštích deset let. Ta voda mi sahala až po pás. Bylo mi do smíchu. Dokud jsem nezaslechl – nebo spíš nevycítil –, že se v té vodě něco pohybuje.

V prvním okamžiku jsem měl dojem, že mě šálí sluch.

Slýchal jsem o plovoucích hadech, ale nikdy v životě jsem se s žádným nesetkal.

Ani tohohle jsem pořádně neviděl, jenom jsem cítil, že je ve vodě, asi osmdesát centimetrů ode mě, a každou chvíli se se mnou střetne. Jestli už jste v šoku, pak to ještě není všechno. Nestál jsem o hada, nestál jsem ani o housenku. Jsem úplně stejný jako vy, pokud ovšem nejste krotitelé hadů. Nemám je rád. Zvedl jsem osmatřicítku a stiskl spoušť. Zbraň nevystřelila. Znovu jsem stiskl spoušť a znovu se nic nestalo. A pak had zaútočil.

Vykřikl jsem.

Je mi úplně fuk, co si myslíte o mužských, kteří křičí. Rval jsem na celé kolo. Potom jsem ucítil prudkou bodavou bolest v noze, takže jsem znovu vykřikl a vrhnul se na hada rukojetí osmatřicítky, mlátil do něj, až voda stříkala, a přitom jsem vytrvale řval, nadával a klel.

Had zmizel stejně rychle, jako se objevil.

Nemohl jsem se pohnout.

Seděl jsem v černé vodě, která se mi vlnila kolem pasu. Celý jsem se třásl a zřejmě jsem měl pevně zavřené oči. Vtom mě přepadla šokující myšlenka, že těch hadů může být ve vodě daleko víc, a tak jsem se vyškrábal na nohy a klestil si cestu ke břehu rybníka. Znovu jsem upadl na obličej, ale tentokrát jsem hned vstal a prodíral se křovinami, které se po mně sápaly jako živé bytosti, slyšel jsem hmyz a slyšel jsem zvířecí zvuky, ale dral jsem se kupředu. Jenomže potom jsem si začal stále víc uvědomovat palčivou bolest v noze, a navíc mi došlo, že ten had mohl být jedovatý.

Usoudil jsem, že kdybych se teď ztratil v lese a zemřel na hadí uštknutí, byla by to ta největší pitomost, kterou bych za daných okolností mohl udělat. Nedovedl jsem si v tu chvíli představit hloupější smrt. Kapesní nůž jsem s sebou neměl, ale i kdybych ho měl, nevím, jak bych dokázal rozříznout nohu v místě, kam mě had uštkl, a vysát z ní jed. Neměl jsem tušení, kde jsem, neměl jsem tušení, jak bych to mohl zjistit. Toužil jsem zase cítit pod nohama asfalt, toužil jsem po skřípění vlaků na kolejích, toužil jsem po záblesku dopravní signalizace.

Znovu jsem málem propadl panice.

Bylo to docela snadné. Propadnout panice je ta nesnadnější věc na světě. Pokud se ocitnete v situaci, kterou dokážete udržet pod kontrolou, žádné panice nepropadáte. Můžete se ocitnout tváří v tvář muži s revolverem, kteiý na vás střílí, ale panice nepropadnete, protože jste mužům se zbraní čelili už předtím. Dokážete se postavit rozbité láhvi, která vám míří přímo na krční tepnu, a panice nepropadnete, protože je to pro vás stará vesta. Ale propadnete jí, když neznáte skutečný stav věcí. Cítíte, jak vám ta panika bublá v žaludku, a není tak těžké dát jí volný průchod, dovolit jí, aby vám zaplavila mozek i celé tělo. Je docela snadné nechat ji, aby vám podlomila nohy, a připustit, aby vám vehnala strach do očí a zasela ho do srdce.

Nedovolil jsem to.

Nedokázal bych to.

Dál jsem si klestil cestu lesem, vlekl za sebou nohu, vlekl za sebou zadek, s veškerou silou vůle, kterou jsem ze sebe dokázal vydolovat. Držel jsem se trasy, o které jsem se domníval, že je rovnoběžná se silnicí. Konečně jsem spatřil světlo.

Osmatřicítku jsem dosud svíral v pěsti. Upínal jsem se k ní, jako kdyby to byla houfnice, a ne zbraň, která nevystřelí.

Vypotácel jsem se z lesa za motelem, vrávoral po prostranství vysypaném štěrkem a křičel: „Pomoc!“

V tu chvíli jsem nemyslel na to, že jsem detektiv a mám tady práci. Myslel jsem na to, že mě uštkl jedovatý had a potřebuju doktora. Dveře kanceláře se otevřely. Ve světle se objevil Barter a Hezekiah.

„Pomoc!“ zavolal jsem znovu a kulhal k nim. Hezekiah popošel před práh. V ruce držel cosi velkého a odporného.

„Uštkl mě had,“ řekl jsem a Hezekiah, ten hajzl, mě praštil do hlavy.

PATNÁCTÁ KAPITOLA

PŘIPADAL JSEM SI jako soukromé očko.

Jenom soukromá očka dostávají rány do hlavy. Když se kácejí k zemi, cítí, jak je „obklopuje tma“ nebo jak „začínají ztrácet vědomí“. Nebo jak se jim „zatmívá před očima“. Soukromí detektivové pořád dostávají rány do hlavy. Je s podivem, že nemají lebky děravé jako cedník.

Nevím, jestli vás někdo praštil do hlavy hasákem. Hezekiah mě hasákem praštil. Když dostanete ránu hasákem v knihách nebo ve filmech, ztratíte vědomí, a když se pak proberete, ještě chvíli se vám motá hlava. Jinak se cítíte dobře. Zmeškali jste jenom krátkou chvilku z celé akce a všichni lidé z okolí vám okamžitě vykreslí, co se událo.

Rád bych tento klamný dojem uvedl na pravou míru.

Lebka, dokonce i tak tvrdá jako ta moje, je setsakramentsky křehká věc. Když vás do ní někdo praští hasákem nebo láhví nebo kladivem nebo židlí nebo baseballovou pálkou nebo botou nebo něčím podobným, neupadnete do klidného spánku. Bouchněte se náhodou do hlavy a uvidíte, jak rychle vám naskočí boule. Přidejte k té ráně sílu mužské ruky a ramene a pak ještě hrozivý účinek kusu kalené oceli.

Hlava vám praskne.

Vlasy tu ránu ztlumí jenom nepatrně a potom ocel rozsekne pokožku a odhalí lebku, a pokud máte kliku, neskončíte s otřesem mozku. Pokud máte kliku, začnete krvácet. Hlava vám třeští a krvácí. Krev vám stéká po tváři, po krku a pod límec. V hlavě máte díru a z ní tryská krev, a když konečně přijdete k sobě, na spánku máte koláč zaschlé krve a nahoře v hlavě cítíte ukrutnou bolest. Nedokážete ji pořádně lokalizovat, protože máte pocit, jako kdybyste měli celou hlavu ve svěráku, a neustále vám v ní buší a hučí. Je to nejvyšší stupeň kocoviny, které se jen tak nezbavíte, neodbydete ji mávnutím ruky, nezaženete ji sklenkou rajčatové šťávy. Dostal jsem ránu do hlavy, ale židle se nerozpadla, jak to vídáte v kině, zato moje hlava ano.

Světlo tvořila jenom holá žárovka na dlouhém tenkém kabelu. Visela nehybně uprostřed místnosti jako chabé slunce, které mi bodalo do očí, když jsem je otevřel. Zamrkal jsem. Hlava mě bolela, v levé noze mi cukalo a já si vzpomněl na to hadí uštknutí a cítil sraženou suchou krev na obličeji a na nohavici. Seděl jsem na židli. Pokusil jsem se z ní vstát, ale ruce jsem měl vzadu spoutané a nohy přivázané k nohám židle.

Naproti mně seděla dívka.

Ta dívka byla krásná bruneta. Oči měla rozšířené a zračila se v nich obava.

„Díky bohu,“ zašeptala.

Zamrkal jsem na ni.

„Myslela jsem si, že jste mrtvý,“ řekla.

Znovu jsem zamrkal. Ta dívka byla také spoutaná. Měla na sobě bílé bavlněné šaty a slaměné střevíčky s průhlednými podpatky. Byla to nesmírně krásná vysoká dívka; vysoká dívka připoutaná k malé židli, s nehybnou žárovkou přímo nad hlavou.

„Jste v pořádku?“ zeptala se.

Pokusil jsem se odpovědět jí, ale z úst mi nevyšel jediný zvuk. Odkašlal jsem si. „Jsem v pořádku,“ vypravil jsem ze sebe.

„Já jsem Ann,“ řekla dívka.

„Připomínalo to kabaretní výstup. Jste v pořádku?“

„Ano, je mi dobře.“

„Těší mě, já jsem Katz.“

„Těší mě, já jsem Katz,“ řekl jsem.

Dívka se zatvářila zmateně. „Nejste… nejste Tony Mitchell?“

„Ano,“ odpověděl jsem. „Uštkl mě had.“

„Nebyl jedovatý,“ řekla dívka. „Mluvili o tom. Jeden z nich říkal, že je to takhle lepší, a ten druhý mu odpověděl, že v téhle oblasti jedovatí hadi nejsou.“

„Třeští mi hlava,“ řekl jsem.

„Vypadáte děsně.“

„Děkuju vám.“

„Je Phil v pořádku?“

„Phil?“

„Ano. Nejste…“

„Phil,“ řekl jsem. „Ježíši, vy jste Ann?“

„Ano, řekla jsem vám…“

„Promiňte.“

„Nic se nestalo. Bála jsem se, že jste mrtvý. Když vás sem přinesli, příšerně jste krvácel.“

„Kdo mě sem přinesl?“

„Nějaký malý muž a nějaký vysoký…“

„Barter a Hezekiah,“ ušklíbl jsem se. „Zní to jako název právnické firmy.“

„Je Phil v pořádku?“

„Je. Já jsem Katz. Promiňte. Všechno se se mnou točí. Bolí mě hlava. Mám mu zavolat. Bojí se o vás.“

„Jsem v pořádku.“

„Už ne, prosím vás.“

„Co už ne?“

„Nic. Kde jsme?“

„V Davistownu.“

„Kde v Davistownu?“

„V něčím bytě. Nějakého Joea.“

„Joea Carlislea?“

„Nevím. Jeho příjmení přede mnou nevyslovili.“

„Jak jste se sem dostala?“

„Vlakem. A taxíkem.“

„Kdy?“

„Dnes ráno.“

„Kolik je vlastně hodin?“

„Skoro půlnoc.“

„Mám volat Philovi.“ Odmlčel jsem se. „Takže vás sem přivezli dnes ráno, jo?“

„Ano. Když mi uschly šaty.“

„Když vám co?“

„Uschly šaty.“

„Přesně to jsem si myslel.“ Zamrkal jsem. „Možná byste měla radši začít tím, jak vás dostali z chatky.“

„Spala jsem,“ řekla Ann. „Přišli dovnitř, byli dva, ten malý a… jmenuje se Barter?“

„Ano.“

„Barter a ta blondýna. Stephanie.“

„Pokračujte.“

„Vytáhli mě z postele a z lesa vyjelo nákladní auto. Řídil ho ten vysoký, Hezekiah. Posadili mě dozadu. Tam se mi dostala na šaty krev. Někde v tom nákladním autě.“

„Kam vás odvezli?“

„K Hezekiahovi. Bydlí někde u silnice. Nedaleko motelu.“

„Co pak?“

„Někam telefonovali. Stephanie. Tomu dalšímu člověku. Joeovi. Řekli mu, ať okamžitě přijede k Hezekiahovi. Když odešla od telefonu, Barter prohlásil: ‚Dobře. Až sem dorazí, vrať se do motelu, sežeň nějaký šaty a nějaký zavazadla a usaď se v tý chatce.‘ Podle mě měl na mysli tu chatku, ze které mě odvlekli.“

„Ano, ano.“

„Joe se objevil asi po půl hodině a odjel se Stephanie v jejím cadillaku. V ložnici mě svázali. Barter a Hezekiah pak taky odešli, ale Hez nemohl nastartovat auto. Je hodně staré.“

„To nákladní auto nechali u Heze?“

„Ano.“

„Všimla jste si v tom náklaďáku něčeho?“

„Ne. Bylo tam ještě něco?“

„Nevím. Pokračujte. Co se stalo potom?“

„Přijeli pro mě brzy ráno. Stephanie si všimla, že mám na šatech krev, a vyprala je. Počkali jsme, až uschnou, a pak jsme odjeli.“

„Kam?“

„Do Sullivan’s Corners. Stephanie nás tam odvezla cadillakem.“

„Nás?“

„Tu zrzku a mě. Blanche. Vypadala jako šlapka.“

„Je to šlapka.“

„Měla na sobě naprosto příšerné purpurové šaty. Stephanie byla oblečená taky výstředně. Ta měla zase jasně červené šaty. Tvořily jsme moc zajímavou trojici.“

„To rozhodně. Co se stalo potom?“

„Ve městě jsme se zastavily v kavárně. Blanche držela zbraň. Přes ruku si přehodila bílý šál, aby ji zakryla. Pohrozily mi, že mě zastřelí, když na někoho promluvím.“

„Takže jste byla zticha?“

„Byla. Co je na tom špatného?“

„Zachovala jste se naprosto správně. Co pak?“

„Potom jsme odešly na nádraží. Šly jsme rovnou po hlavní ulici. Mám takový dojem, že jsme budily dost velkou pozornost. Stephanie koupila dvě jízdenky do Davistownu. Když vlak přijel, nastoupila jsem do něj já s tou zrzkou. Pořád pod tím šálem držela v ruce zbraň.“

„V kolik to bylo hodin?“

„Asi v půl desáté nebo tak nějak.“

„Pokračujte.“

„Když jsme přijely do Davistownu, vzaly jsme si taxík. Ten Joe mě svázal. Blanche řekla, že se vrací do Sullivan’s Corners.“

„Máte tušení, proč tady jste?“

„Ne,“ odpověděla Ann. „Ale nijak mi neublížili. Chci říct, kromě těch Joeových rukou…“ Ann se odmlčela. „Ty jeho ruce!“

„To je tou společností, s kterou se stýká,“ řekl jsem jí. „Nenarazila jste náhodou na dívku jménem Lois?“

„Ne.“

„Myslel jsem, že ne.“ Zadumal jsem se. „Jak jste poznala, kdo jsem?“

„Dnes večer někdo telefonoval. Vzal to Joe. Slyšela jsem, jak říká: ‚Kdo?‘ A potom: ‚Tony Mitchell? Ne, žádnýho Tonyho Mitchella neznám.‘ Když pak přivedli vás… víte, Phil o vás mockrát mluvil.“

„Aha. Ten telefonát vysvětluje tu ránu do hlavy. Nakonec se dozvěděli, kdo jsem.“

„Co se děje, Tony? Víte to?“

„Něco mě napadá,“ odpověděl jsem. „Jenom doufám, že Phila napadne totéž.“

„Myslíte –?“

Dveře se otevřely. Do místnosti vešla Stephanie Barterová s manželem. Za nimi stál nějaký vyčouhlý vyzáblý muž. Měl modré oči a hnědé vlasy a šklebil se.

„Co vaše hlava, detektive Mitchelli?“ zeptala se Stephanie.

„Ještě ji mám na hlavě, díky,“ odpověděl jsem.

„Hez vás měl praštit víc,“ ozval se Barter. „Když vás bouchnul, nevěděli jsme, že jste polda. Nevěděli jsme to, dokud jsme se nepodívali do vaší náprsní tašky.“

„A teď to víte?“

„Záleží na tom, kolik toho víte vy, Mitchelli.“

„Nevím nic. Přijel jsem sem, abych kamarádovi pomohl najít tohle děvče. Našel jsem ji.“

„A navrch fůru problémů.“

„Žádný nevidím. Pusťte nás a pak se spánembohem vraťte do toho svýho zatracenýho bordelu.“

„Nesnáším hrubosti,“ ozvala se Stephanie.

„S tím běžte k čertu. Já zase nesnáším, když mě někdo mlátí do hlavy takovým –“

„Dávejte si pozor na pusu,“ řekl ten vyzáblý muž.

„Vy jste Joe, jak jsem pochopil.“

„Jsem Joe,“ přisvědčil muž.

„Ten váš včerejší výlet vám může přinést spoustu dodatečných problémů, Joe.“

„Dodatečných k čemu?“ zeptala se Stephanie.

Usmál jsem se. „K tomu, přirozeně.“

„K čemu?“

„Nemám ponětí,“ řekl jsem.

„To bych řek,“ poznamenal Barter. „Stejně na tom nezáleží. Už v tom stejně vězíte až po krk.“

„V čem?“

Barter se otočil ke Stephanie. „V zatraceně pitomý situaci, která nebyla můj –“

„Zavři tu svou hloupou klapačku,“ obořila se na něj Stephanie. „Můžeš za to stejně –“

„Kdybys ne –“

„Drž hubu!“

Barter sklapl pusu. Buď se bál Stephanie, nebo měl strach říct přede mnou příliš mnoho.

„Fajn,“ prohlásil nakonec. „Jsou to naši hosti. Co s nima uděláme?“

„Počkáme na ty další dva,“ řekla Stephanie.

„A potom?“

„Víš co.“

„Přesně tohle se mi na tom nelíbí,“ řekl Barter. „Všechno kvůli –“

„Drž hubu!“

„Nebudu. Sakra, proč bych…?“

Stephanie mu zčistajasna vyťala ostrý políček. „Jsi hnusák,“ obořila se na něj. „Hnusák a slizoun.“ Popošla k němu blíž a Barter se schoulil, jako kdyby očekával další ránu. „Vypadni odsud. Vypadni z tohohle pokoje. Nic jsem nezapomněla, ty slizoune…“

„Uklidni se, Steph,“ vložil se do hovoru Carlisle.

„Vyveď ho odsud,“ zavelela smrtelně ledovým šeptem. Carlisle vzal Bartera za loket a odvedl ho ke dveřím. Tam se Barter otočil, jako kdyby chtěl něco poznamenat. Potom ale zavrtěl hlavou a vyšel ven, Carlisle v patách za ním.

„Neměl jste si se mnou pohrávat, Mitchelli,“ řekla Stephanie.

„Jak víte, že jsem si jenom pohrával?“

„A nepohrávejte si se mnou ani teď!“ vyštěkla. V očích se jí zračila zlost a netrpělivost. Dohromady tvořily děsivou kombinaci. Tu dámu cosi užíralo a ona si nemínila dát pokoj, dokud to cosi nespořádá poslední sousto.

„Kdy ten večírek začne?“ zeptal jsem se.

„Pokud jde o vás, večírek už skončil,“ usadila mě.

„Kdo jsou ti dva, na které čekáte?“

„Hádejte.“

„Jen tak nazdařbůh bych to odhadoval na Phila Colbyho a toho chlapíka Simmse.“

„Správně,“ odpověděla Stephanie hrdě. Nevěděl jsem, jestli byla hrdá na moje deduktivní schopnosti, nebo na svůj vlastní plán.

„A kdy sem dorazí?“

„Povězte mi to vy. Báchorky umíte vyprávět úžasně.“

„Zabijete nás,“ řekl jsem prostě.

„Ano,“ přisvědčila.

„Proč?“

Stephanie neodpověděla. Nespouštěla ze mě oči a rty se jí vlnily v mírném úsměvu.

„Řítíte se do velkých problémů kvůli pouhému únosu, nemyslíte?“

„Jde o trochu víc než o pouhý únos,“ odpověděla Stephanie. „Jenom o trochu víc.“

„Jako co?“

„Jako je obchod za půl milionu dolarů, který by mohl uplavat, a já se na to nechci dívat. “

„Kdo by ho mohl spustit na vodu?“

„Spousta lidi,“ řekla. „Ale především vy čtyři.“

„Co bychom mohli udělat?“

„V tomhle státě je okresní prokurátor,“ řekla Stephanie. „Chytrý policajt by mohl vědět, kde ho najít.“

„Ještě chytřejší policajt by věděl, kdy je na místě malý úplatek. Takový policajt by chtěl vyměnit život za mlčení.“

Změřila si mě chladným pohledem. „Má to jednu chybu,“ řekla.

„Jakou?“

„Vy takový policajt nejste.“

„Vyzkoušejte si mě.“

„A dočkat se dalšího porušení dohody? Lituju.“

„Radši spácháte vraždu, co?“

Stephanie neodpověděla.

„Stejně byste ztrácela čas,“ prohlásil jsem. „Poručík v našem oddělení už všechno ví,“ řekl jsem. Ve skutečnosti to nevěděl, ale o tom Stephanie neměla tušení a já se chytal každého stébla.

„Ať si pro vás přijde,“ řekla Stephanie.

„Je to paličák. Je schopen to udělat.“

„Tak ať to udělá. Zjistí, že došlo k autonehodě.“

„K čemu?“

„Auto sjelo do jezera nebo do rokle. Auto se čtyřmi cestujícími. S vámi, tím děvčetem, Colbym a Simmsem.“

Ann se zprudka nadechla.

„Tohle vám nevyjde,“ řekl jsem jí.

„Risknu to. Nezahodíte přece něco, pro co jste pracoval celý život, Mitchelli. Budete na tom lpět.“

„Je jenom jedna věc, na které bych rád lpěl.“

„Na čem?“

„Na životě.“

Stephanie se usmála. „Dokážete být roztomilý. Je to škoda.“

„Je to zatracená škoda,“ souhlasil jsem.

„Jestli chcete začít klít,“ začala Stephanie a dodala: „Oh, zatraceně.“ Úsměv jí zmizel ze rtů.

„Teď hledají ty další dva,“ řekla upjatě. „Nemělo by jim to dát moc práce.“

„Možná jim to dá trochu víc práce, než jim dalo najít mě.“

„Proč?“

„Ty dva neuštkl had.“

ŠESTNÁCTÁ KAPITOLA

To JE KONEC TONYHO místopřísežného prohlášení, tedy kromě dovětku „Pořízeno v mé přítomnosti dne sedmnáctého června…“, což už číst nebudu.

Musím připustit, že když mi Tony o půlnoci nezavolal, dostal jsem trochu strach. Hned jak jsem se navečeřel a ubytoval se v hotelu, šel jsem si promluvit se Simmsem do jeho pokoje. Simms mi pověděl, že Lois a ta zrzka nastoupily do vlaku do Davistownu, který odjížděl v 9 hodin a 44 minut. Podle toho, jak mu přednosta stanice tu zrzku popsal a jak mi ji následně vylíčil Simms, to nemohl být nikdo jiný než Blanche.

V té restauraci ve městě jsem se s ní setkal někdy kolem druhé hodiny odpoledne. Pokud ráno odjela do Davistownu, musela se hodně rychle vrátit. A zjevně bez Lois. Simms se chtěl okamžitě pustit do prohledávání celého městečka a pokračovat tak dlouho, dokud Blanche nenajdeme. Přemluvil jsem ho, abychom počkali, dokud se mi Mitchell neozve. Simms pak uznal, že to bude nejlepší.

Odešel jsem od něj v půl dvanácté. Nechal jsem mu číslo svého pokoje pro případ, že by přišel na něco důležitého, a slíbil mu, že se k němu vrátím, jakmile Tony zavolá. Pak jsem sešel dolů a čekal. Než jsem se nadál, byla už půlnoc. Tony je přesný, takže když o půlnoci nezačal zvonit telefon, začal jsem mít obavy. Nezavolal ani do čtvrt na jednu.

Místo toho někdo zaklepal na dveře.

„Kdo to je?“ zavolal jsem.

„Poslíček, pane,“ ozvala se odpověď. Na tenhle známý podvod jsem naletěl a otevřel dveře.

Na chodbě stál Tex Planett a za ním dva jeho zástupci. Když jsem se s ním setkal naposledy, pistoli měl zasunutou v pouzdře na boku. Teď ji držel v ruce.

„Vemte si sako, Colby.“ Usmíval se. Zřejmě si to užíval.

„Proč?“ zeptal jsem se.

„Chci si s vámi promluvit u sebe v kanceláři.“

„Proč?“

Planett pokrčil rameny. „Podezření z vloupání. Co vy na to? Tak si vemte to sako.“

Zamířil jsem k posteli, přes kterou jsem si ho po příchodu přehodil. V náprsní kapse jsem měl Sandyin revolver.

„Počkejte, Colby,“ zarazil mě Planett. Pak ukázal na sako a jeden ze zástupců začal prohledávat kapsy a pistoli nakonec našel. Podal ji Planettovi a mně strčil do ruky sako.

„Teďsi ho oblečte,“ řekl Planett.

Nasoukal jsem se do saka.

„Kde je ten váš kamarád?“ zeptal se.

Chvíli jsem se domníval, že tím mysli Mitchella, a rozhořel se ve mně plamínek naděje. „Jaký?“

„Simms. Byli jsme se podívat v jeho pokoji. Nebyl tam.“

„Nevím, kam zmizel.“

Planett se usmál. „My už si ho najdeme. Jeden z nás ho určitě najde. Teď pojďte s námi.“

Sešli jsme dolů k policejnímu autu, které na nás čekalo. Na boku mělo znak města a bylo modré, jen střechu mělo oranžovou. V tuhle noční dobu to byla ta nejhlučnější věc v Sullivans Corners. Odjeli jsme k Planettovi do kanceláře. Když jsme tam dorazili, ani se neobtěžoval s nějakým výslechem. Rovnou mě zavedl k celám, jednu otevřel a pak mě do ní zamkl.

Byl už na odchodu, když jsem na něj zavolal.

„O co jde, Planette?“

„O co by mělo jít, Colby?“

„Proč jsem tady?“

„Na někoho tu počkáte. Jakmile mu zavolám, vyzvedne si vás “

„Kdo?“

Planett se usmál.

„A kdy mě vyzvedne, kam mě odveze?“

Opět jen ten úsměv.

„No tak, o co jde?“

„Nic složitého. Nechceme mít potíže s okresním prokurátorem. Ani se státním zástupcem. Zamlouvá se nám to tak, jak jsme si to zorganizovali. Občas se přihodí něco, co může všechno ohrozit.

O takový věci se už postaráme. Jasný?“

„Jasný. Co se stane se mnou?“

„Podle mě umřete, Colby,“ řekl lhostejně.

„Jen tak?“

„Jen tak.“ Planett se zase usmál. „Věřte mi, nejde o nic osobního. Musíme si chránit svoje melouchy. Já vydělávám ročně šest tisíc dolarů. To není moc. Člověk nějaký melouchy potřebuje.“

„Já mám pět tisíc dvě stě třicet dolarů ročně. A bez melouchů.“

Planett pokrčil rameny. „Umřete vy – ne já.“

„Tohle všechno děláte, abyste kryli ten svůj bordel?“

„Tohle všechno děláme, abysme kryli vraždu,“ odpověděl Planett, ale tentokrát se neusmál. Otočil se, prošel celou chodbou a na jejím konci odemkl dveře. Celou dobu jsem z něj nespouštěl oči. Vtom jsem si všiml, že pomalu ustupuje nazpátek, což mě trochu udivilo, dokud jsem nezjistil, před kým to ustupuje.

Ve dveřích se objevil Johnny Simms a v rukou třímal hasičskou sekyrku. Planett už sahal po pistoli u pasu, když vtom Simms sekyrkou máchl, jako kdyby chtěl porazit strom, ale místo ostré hrany použil tu širokou a tupou. Planett narazil do zdi chodby a svezl se k zemi jako hadr. Simms se zastavil a odepnul Planettovi od pasu svazek klíčů. Otevřel dveře mojí cely. „Mohl jste ho zabít,“ řekl jsem.

„Možná jsem to už udělal,“ odpověděl Simms. Pak se zašklebil. „Měl jste vidět ty jeho dva poskoky. Načapal jsem je při karbanu.“

„Odkud máte tu sekyrku?“

„Objevil jsem ji v hotelu na chodbě, u požární hadice. Zrovna jsem šel k vám do pokoje, když jsem zahlíd Planetta a ty jeho dva poskoky. Došlo mi, že vas nechtěj odvézt na klavírní recitál.“

„Kde jste se vůbec naučil takhle zacházet se sekerou?“

„Byl jsem u mariňáků,“ odpověděl Simms. „Vzpomínáte si?“

„Vzpomínám.“ Sklonil jsem se a odepnul Planettovi od pasu Sandyinu pistoli. Pak jsem z pouzdra vytáhl i tu jeho a podal ji Simmsovi. „Tohle by měl mariňák umět ovládat.“

Vzal si ji ode mě a řekl: „Taky že umí.“

„Jdeme.“

Prošli jsme pracovnou. Šerifovi zástupci hráli poker. Jeden z nich se zjevně snažil o postupku, ale místo toho skončil s ranou na hlavě.

„Na ulici před hotelem mám auto,“ řekl jsem. „Dojdeme si pro něj.“

„Kam pojedeme?“ zajímal se Simms.

„K motelu.“

„Fajn.“

Šli jsme co nejsvižněji a na chodníku ve ztichlé ulici se hlasitě ozýval klapot našich podpatků. Otočil jsem se k Simmsovi. „Možná budeme mít problémy.“

„Problémy přímo zbožňuju,“ odpověděl. „Copak to nevíte?“

„Myslím tím hodně velké problémy.“

„Lois zmizela,“ poznamenal Simms prostě. „Větší problém si už představit nedokážu.“

„Tak fajn. Jdeme dál.“

Když jsme došli k O’Hareově kabrioletu, stiskl jsem knoflík na palubní desce. „Možná vám bude zima, ale radši sklopím střechu,“ řekl jsem. „Chci, abychom se z téhle věci mohli dostat co nejrychleji, pokud to bude zapotřebí.“

„Fajn,“ odpověděl Simms. Pozoroval střechu, jak se pomalu sklápí, a nakonec se zahledel na oblohu. „Vypadá to, že prší.“

„Ano,“ odpověděl jsem a odlepil se od obrubníku.

Cestou do motelu jsme toho spolu moc nenamluvili. Když jsme dorazili na místo, všude vládla černočerná tma. Nechal jsem reflektory rozsvícené a zamířil je na dveře kanceláře. „V přihrádce je baterka,“ řekl jsem Simmsovi. „Radši si ji vezměte.“

Vytáhl jsem svou osmatřicítku a zamířil ke dveřím. Zabouchal jsem na ně rukojeti, ale neozvala se žádna odpověď. Simms také vystoupil z auta a posvítil si baterkou na zem.

„Jsou tu stopy po kolech,“ řekl. „Vedou do lesa.“

Popošel jsem ke kraji štěrkem vysypaného prostranství, kde Simms opsal baterkou na zemi kruh.

„Náklaďák,“ řekl jsem.

„Podíváme se na to?“

„Ano.“

Simms šel přede mnou, baterku držel v pravé a pětačtyřicítku v levé ruce. Stopy po pneumatikách byly tak hluboké, že se nedaly přehlédnout.

„Támhle je,“ řekl Simms.

Náklaďák stál na mýtině obklopené vysokými borovicemi. Vzduch byl krásně provoněný. Nesvítil měsíc ani hvězdy, z nebe visely jen dešťové mraky, ale borovice pročistily vzduch a celá mýtina tonula v téměř absolutním tichu. Nákladák působil dojmem nějaké prehistorické příšery. Simms namířil baterku na dřevěnou postranici vozu.

„Podíváme se, co je vevnitř,“ řekl jsem. Oba jsme šeptali. Noční tma a ticho v lese donutí i muže, aby šeptali. Společně jsme sklopili zadní postranici a já vlezl dovnitř.

„Podal byste mi baterku, Johnny?“

Simms mi ji strčil do ruky a já si posvítil na podlahu. V rohu jsem zahlédl plátěný pytel. Byl prázdný, povadlý, nacpaný do rohu a schoulený jako vyděšená měňavka.

Plátno bylo zkrvavené.

Udělalo se mi špatně.

Chvíli jsem tam jen stál. Nemohl jsem ze sebe vypravit jediné slovo, nezmohl jsem se na jedinou myšlenku. Nakonec jsem si klekl a dotkl se ho. Krev už byla chladná. Zvedl jsem se a posvítil si na zbytek prostoru. Všiml jsem si, že se tam zalesklo něco kovového. Znovu jsem se sklonil. Byla to lopata a měla zlomenou nasadu.

Plech byl umazaný od čerstvé hlíny a na rozbité násadě jsem spatřil zaschlou krev. Vrátil jsem se zpátky, zhasl baterku a seskočil dolů. Potom jsem podal baterku Simmsovi.

„Radši tam nechoďte,“ řekl jsem.

„Proč?“ zeptal se a zadíval se na mě ve tmě. „Co jste našel?“

„Krev.“

„Cože?“

„A lopatu, kterou někdo nedávno použil. Někoho zabili, Johnny, a pak ho pohřbili.“

„Koho?“ zajímal se.

„To nevím.“

„Pohřbili… kde?“

„Nevím.“

„Někde tady?“

„To pochybuju. Asi někde dál odsud.“

„Lois to být nemůže,“ řekl. „Odjela do Davistownu. Ona…“

„Ne,“ řekl jsem. „Lois to být nemohla.“

„Takže –“ Pak ztichl a zasunul si baterku do kapsy. Cestou k silnici jsme spolu nepromluvili ani slovo. Takže když se ozval ten hlas, překvapil nás.

„Na bouchačky zapomeňte,“ prohlásil.

Zarazil jsem se a automaticky sáhl po osmatřicítce.

„Řekl jsem, ať na to nesaháte. Mám prst na spoušti. Stačí jen zmáčknout.“

Stal uprostřed silnice. Byl to doslova obr a na sobě měl červenou kostkovanou košili a džíny s kšandami, umazané od hlíny. Hezekiah. Přesně jak říkal, ukazováčkem láskyplně objímal spoušť.

„Odhoďte ji, Colby,“ řekl. „Vy taky, Simmsi.“

Nechal jsem svou osmatřicítku dopadnout na zem a uslyšel jsem, že Simms udělal s pětačtyřicítkou totéž.

„Pošlete mi je.“

Lehce jsem kopl do jedné pistole, a ta se k němu okamžitě rozjela. Potom jsem odkopl i tu druhou. Hezekiah se sklonil k zemi a sebral je. Osmatřicítku si zasunul do jedne kapsy u kalhot a pětačtyřicítku do druhé.

„K sobě,“ rozkázal. „Oba. Chci vás mít oba na očích.“

Simms ke mně váhavě přistoupil. Ruce měl založené v bok, palce dopředu.

„Našli jste náklaďák, co?“ zeptal se Hezekiah.

„Ano.“

„A našli jste i to, co bylo vevnitř?“

„Na co narážíte, Hezi?“

„Na ten pytel, v kterým jsme ji nesli. Na lopatu, kterou jsme jí vykopali hrob.“ Neviděl jsem mu sice do obličeje, ale hlas mu zněl posměšně.

„Našli jsme to,“ řekl jsem.

„Uložili mi, abych se o vas postaral. Došlo mi, že sem přijedete. Ze budete hledat toho svýho kamaráda. Dobrej odhad, co?“

Zprava, ze odhalili Tonyho Mitchella, mi na náladě rozhodně nepřidala. „Dobrej,“ řekl jsem sklíčeně.

„Jasně,“ přisvědčil. „Nejsem žádnej trouba.“

„Máte taky dost rozumu na to, abyste se nenamočil do vraždy?“

„Já už se do ní namočil,“ řekl Hez.

„Ještě se z toho můžete dostat.“

„Vážně? I s mrtvou a zakopanou ženskou?“

„Ale vy jste ji přece nezabil.“

„Já vím, že ne.“

„Tak proč se do toho chcete nechat zatáhnout?“

Nedebatoval jsem s ním kvůli tomu, abych odlákal jeho pozornost od Simmse. To mě vůbec nenapadlo. Ale byl to úplný hlupák, a tak jsem z něj chtěl vytáhnout, co se dalo. Na Johnnyho Simmse jsem v tu chvíli úplně zapomněl. Zapomněl jsem i na to, že má v kapse baterku a prsty těsně vedle ní. Zapomněl jsem i na to, že byl u mariňáků, a také na to, co provedl s Planettem a jeho zástupci. A to ještě nijak nezuřil. Zapomněl jsem, jak moc Lois miloval.

Neměl jsem na to zapomenout.

„Do ničeho se zatáhnout nenechám,“ prohlásil Hez. „Ta holka je mrtvá a zmizela. Nikdo nezjistí, že jsme to udělali.“

„Kdo?“ zeptal jsem se. „Jaká holka?“

„Ta šlapka,“ odpověděl Hez. „Lois. Kdo asi?“

Zaslechl jsem za sebou zalapání po dechu a pak už jen ledově chladné ticho. Tehdy jsem si na Simmse vzpomněl, ale už bylo příliš pozdě.

Rozsvítila se baterka a zacílila svůj oslepující kužel Hezovi přímo do obličeje. Simms vyskočil do vzduchu a ozval se výstřel z brokovnice. Baterka dopadla na zem, odkutálela se a její světlo při tom vytvářelo nekontrolovatelné zmatené vzory. Hez zaklel a pokusil se znovu vystřelit, ale Simms ho popadl pod krkem. Přikrčil jsem se k zemi a pokusil se k Hezovi přiblížit, abych Simmsovi pomohl, ale vtom Hez máchl nohou a nakopl mě přímo do rozkroku. Vykřikl jsem, převalil se a pak zaslechl Simmse, jak řve: „Ty hajzle, ty zavšivenej hajzle!“ Celou dobu při tom držel Heze pod krkem.

Hez upustil brokovnici na zem a zajel rukou do kapsy. Věděl jsem, že sahá po svém revolveru Smith & Wesson. Pak jsem zbraň spatřil. Trvalo mu asi čtyři vteřiny, než odjistil bezpečnostní západku, a pak se ozvala rána. Její síla Johnyho Simmse téměř odhodila, ale jeho železný stisk přesto nepovolil.

Hez zvedl zbraň a pokusil se zamířit Simmsovi na hlavu. Simms mu sevřel hrdlo ještě pevněji a praštil mu hlavou o zem. Revolver vypadl Hezovi z ruky, a Simmsovo sevření ještě zesílilo. Oběma palci mu tlačil na ohryzek.

Mariňáci opravdu dostávají lekce v zabíjení a Johny Simms si s Hezem rozhodně nehrál. V břiše mu sice vězela kulka z osmatřicítky, ale nijak ho to nezastavilo, protože se právě dozvěděl, že jeho děvče zavraždili. Stejně zběsile možná útočil i na nepřátelské vojáky, ale pochyboval jsem o tom.

Hez se pokusil přetočit. Oči mu téměř vylézaly z důlků a z úst zkoušel vypustit bud modlitbu, či nadávku, anebo jenom prostě lapal po dechu. Nic z toho se mu ale nepovedlo. Oči se mu protočily a on se naposledy pokusil vymanit krk ze Simmsova sevření. Simms ho ale nepustil a Hez už pak jenom zachrčel. Bylo to hluboké zachrčení, které vyšlo odněkud ze střev, projelo mu celým tělem a opustilo ho ústy jako chladný vánek. Pak najednou ochabl a zůstal bez hnutí ležet. „To už stačí, Johnny,“ řekl jsem.

Johnny Simms mi ale neodpověděl.

Ruce měl pořád pevně sevřené okolo Hezova krku a z díry v břiše, kam ho zasáhla rána z revolveru, se mu valila krev. Zkusil jsem, jestli mu bije srdce. Byl mrtvý.

Zvedl jsem osmatřicítku, která Hezovi vypadla z ruky. Řekl, že ta mrtvá dívka byla Lois.

Ta, která dnes ráno nasedla do vlaku a odjela do Davistownu, byla tudíž Ann Graftonova. Kam v Davistownu?

Jeden člověk, který to mohl vědět, tu byl.

SEDMNÁCTÁ KAPITOLA

ZASUNUL JSEM SI OSMATŘICÍTKU DO KAPSY a vydal se k autu. Od jezera vál chladný vítr, který s sebou přinášel bouřkové mraky. Nastoupil jsem do kabrioletu, nastartoval a vycouval do otevřeného prostoru. Pokračoval jsem po hrbolaté cestě plné výmolů a za celou dobu jsem nezpomalil pod sto kilometrů za hodinu. Odbočil jsem doleva do Sullivans Corners a pak projel jako o závod celým městem, po kruhovém objezdu, a dokonce i přes křižovatku, kde už svítila oranžová. Hvězdy z nebe už dávno zmizely a nebe se pokrylo mraky, které se začaly hromadit jako stádo černých ovcí. V dálce chmurně zahřmělo a slabě se zablýsklo.

Když jsem najel na hlavní silnici, přišlápl jsem plynový pedál až k podlaze. Ručička tachometru poskočila ke sto třiceti kilometrům za hodinu. Hromy a blesky se přibližovaly a dávaly o sobě vědět v podobě prudké letní bouřky. Všude byl cítit prach, vířící prach, a vzduch náhle ztěžkl jako pokaždé, když se nebe rozhodne zkropit zemi. Tenhle déšť bude silný. Smyje z městečka Sullivans Corner všechnu krev.

Jakoby kouzlem se za mnou objevilo osamocené světlo reflektoru, který připomínal Kyklopovo oko zírající zpoza černe masky. Zaslechl jsem houkání sirény. Nechával jsem nohu na plynovém pedálu, protože jsem věděl, že Ann je ve velkém nebezpečí. Nic mě nemůže zastavit, ani Planett a jeho poskoci, ani státní policie, ani národní garda.

Motorka zrychlila a objevila se po mém boku.

„Zastavte!“ vykřikl Fred.

„Táhni!“ odpověděl jsem.

Na policejní akademii ho vycvičili dobře. Vytáhl z pouzdra pistoli, levou rukou pevně držel řídítka motorky, která pokračovala rovně dál, a pravou ruku s pistolí si opřel o levé předloktí.

„Za tři vteřiny budu střílet,“ zakřičel.

Dupl jsem na brzdy a auto s ohlušujícím skřípěním zůstalo stát. Motorka se zastavila vedle něj. Než z ní Fred stačil sesednout, vyskočil jsem ven, vytáhl z kapsy osmatřicítku a zamířil mu s ní přímo na hlavu. Fred se díval do hlavně revolveru. Svou vlastní pistoli držel v ruce. Stáli jsme proti sobě a mezi sebou měli dvě úzké hlavně.

„Musel jste už někdy ve službě vystřelit?“ zeptal jsem se.

„Cože?“

„Musel jste už vystřelit?“ vykřikl jsem.

„Ne.“

„Já taky ne. Ale jeden z nás to během příštích pár minut bude muset udělat, Frede. Nenechám se znovu zavřít. Nikdo mě nezastaví. Co vy na to?“

Rozpršelo se. Zaburácel hrom a nebe rozčísla vedví zlatobílá záře. Na zem dopadaly obrovské těžké kapky deště. Lily se z mraků v mohutných proudech, ale my stáli a dál na sebe mířili zbraněmi.

„Jste bláznivý hlupák,“ snažil se Fred překřičet hřmění. „Proč jste z toho nevycouval, dokud jste mohl?“

„Pořád můžu,“ odpověděl jsem. „Dost řečí, Frede. Buď hned otočíte tu motorku a zmizíte, nebo začnu střílet.“

„Vy byste nevystřelil,“ řekl. „Nemáte –“

„UŽ DOST ŘEČÍ!“ vykřikl jsem. „Nasedněte na tu motorku a zmizte!“

„Hlupáku! Myslíte si, že nám můžete vzdorovat? Myslíte –“

Vypálil jsem.

Zasáhl jsem ho do ramene. Náraz ho odhodil a roztočil. Jeho vlastní pistole vystřelila do vzduchu a pak se Fred zhroutil na betonovou silnici vedle své motorky. Reflektor dál upíral svůj zkoumavý pohled dopředu do tmy. Ani jsem se na něj nepodíval. Usedl jsem za volant, zařadil rychlost a rozjel se. Ruce se mi třásly a noha se mi na plynovém pedálu klepala. Déšť bičoval přední sklo a zaplavoval i vnitřek vozu. Handyho srub jsem kvůli tomu téměř přejel. Prudce jsem sešlápl brzdy. Pneumatiky zaskřípěly a auto se dostalo do smyku a několikrát se otočilo. Celou dobu jsem pevně svíral volant, dokud se nezastavilo. Potom jsem zacouval o kus dál, nechal běžet motor a vystoupil. Byl jsem promočený až na kost. Zamířil jsem ke dveřím Handyho chaty, ve které se tentokrát už nesvítilo. Rukojetí osmatřicítky jsem zabouchal na dveře.

„Kdo je to?“ ozval se zevnitř Handy.

„Colby! Otevřete ty dveře!“

„Okamžik, okamžik.“

Čekal jsem. Pak jsem zabouchal znovu, abych ho popohnal. Už jsem chtěl odstřelit panty, když vtom se dveře otevřely. Handy měl na sobě pyžamo a župan. Žádnými zdvořilostmi jsem se neobtěžoval.

„Kde je Ann Graftonová?!“ vyhrkl jsem a zabořil mu hlaveň pistole do břicha.

„Zbláznil jste se?“ vyjekl Handy. „Bouchat na dveře v tuhle dobu! A mávat tady pistolí, jako kdyby.“

Zatlačil jsem ho do pokoje a zabouchl za sebou dveře.

„Kde je Ann?“ zeptal jsem se.

„Nevím, kde sakra –“

„Tahle zbraň už vystřelila po dvou lidech, Handy. Jeden je mrtvý a další leží zraněný na silnici. Chcete být třetí?“

„Nevyhrožujte mi, Colby,“ odpověděl Handy klidně. „Zbraně mě neděsí.“

„A co tedy, Handy? Podívejte se, jsem už nervózní. Vynervovaný. Napnutý. Promočený. To znamená, že můžu zničehonic vybuchnout. Kde je Ann?“

„Nevím,“ řekl Handy a otočil se ke mně zády.

Otočil jsem ho zpátky k sobě. „Víte to, vy bezpáteřní hajzle! Věděl jste to hned od začátku. Kde je?“

Handymu zlostně zasvítily oči. „Tohle už nikdy neříkejte, Colby.“

„Co, Handy? Řekl jsem toho spoustu.“

„Víte, co tím myslím.“

„To, že jste bezpáteřní? To vám dělá hlavu?“

„Už jsem vás varoval…“

„A co ksakru jste, když ne bezpáteřník? Kdy jste se naposledy něčemu postavil tváří v tvář? Kdy…“

„Nesnažte se stavět proti systému, Colby! To dělají jen hlupáci.“

„Jakému systému? Proti šerifovi a jeho zástupcům? Křupanovi od státní policie na motorce? Párečku, co provozuje bordel? Tohle je ten váš slavný systém?“

„Záleží snad na tom, o jak velký systém jde, pokud má ve městě důležitou pozici?“

„Tak toho se bojíte? Slyšel jsem, že jste míval kuráž. Že jste býval bojovník. Co se to s vámi sakra stalo? Copak vám záleží jenom na tom, že dostanete zaplaceno?“

„O to nejde. Peníze nepotřebuju. Já –“

„Fajn, Handy, tak poslouchejte. Vím, že zabili dívku jménem Lois. Vím, že ji Barter a Hezekiah pohřbili. Vím, že Ann dnes ráno posadili na vlak do Davistownu, a jsem si jistý, že vy zase víte proč.“

„Nic jí neudělají,“ řekl Handy. „Říkali, že ji nechají na pokoji.“

„Vážně? Jeden můj přítel od policie se byl dnes večer v tom motelu podívat. Podle toho, co mi řekl Hezekiah, ho dostali. A zřejmě ho stále ještě zadržují. Vážně si myslíte, že jeho a Ann nechají jít? Proboha, Handy, snaží se zamést stopy po vraždě!“

„Já… nevím, co si o tom mám myslet.“

„Kde je?“

„Nevím.“ Pak ztichl. „Vy jste dnes večer viděl Hezekiaha?“

„Už naposledy. Je mrtvý. Zabil ho muž jménem Johnny Simms. Zabil ho, protože zjistil, co se stalo Lois. Chtěl se s ní oženit, Handy.“

„Proč se to muselo tak zamotat?“ zaúpěl Handy.

Neodpověděl jsem mu.

„Proč se to muselo zamotat?“ zeptal se znovu. „Bylo to tak jednoduché. Všechno… no, komu jsme tím ubližovali? Komu jsme tím škodili?“ Zadíval se mi do očí. „Komu jsem ubližoval, Colby?“

„Sám sobě,“ odpověděl jsem.

Handy sklopil hlavu.

„Kde je, Handy?“ zeptal jsem se.

Handy ztěžka zavzdychal. „U Joea Carlislea,“ odpověděl ztěžka. „V Davistownu.“

„Kde přesně?“

Handy zaváhal, ale nakonec se napřímil, vypjal hruď a řekl: „Zavedu vás tam. Dejte mi chvíli, abych se oblékl.“

„Oblečte si jenom plášť,“ řekl jsem. „Není dost –“

„Dobře,“ skočil mi do řeči.

„A taky nějakou přikrývku. Přední sedadlo je promočené.“

Handy odešel do vedlejší místnosti. Když se vrátil, sundal si župan a přehodil přes sebe plášť anglického střihu. Přes ruku měl přehozenou kostkovanou přikrývku. Vyšli jsme ven. Zatáhl jsem střechu, položil deku na promočené sedadlo a potom vycouval.

„Každý chlap nakonec musí udělat, co je správné,“ řekl Handy.

„Pokud je opravdu chlap,“ odpověděl jsem. „Kudy?“

„Přímo přes Sullivan’s Corners. Pak vás navedu na to místo.“

„Je to daleko?“

„Asi půl hodiny. V Sullivans Corners si dávejte pozor. Nesmíme narazit na Planetta.“

„Planett je právě nedostupný. Stejně jako Fred. Systém se začíná bortit, Handy.“

„To jsem netušil,“ řekl. Pak se zarazil. „Nabídl jsem vám, že vám ukážu cestu do Davistownu, ještě než jste mi to řekl, Colby “

„Ano.“

„Jen jsem si to připomínal,“ řekl.

„Projeli jsme celé městečko Sullivans Corners.“

„Stále rovně,“ řekl Handy, „až k dalšímu semaforu. Pak odbočte doprava. Ta silnice vede do Davistownu.“

Když jsme dojeli na křižovatku, svítila na semaforu červená. Nezastavili jsme. Místo toho jsem rovnou zabočil doprava a pak sešlápl plynový pedál.

„Co se stalo v tom motelu?“ zeptal jsem se.

„Je to složité.“

„Máme ještě půl hodiny.“

„Tak dobrá. Víte, že to je bordel?“

„Ano.“

„Byl to výnosný obchod. Dokonce ještě předtím, než si Stephanie vzala Bartera. Chci tím říct, že všechno klapalo. I když žádný velký luxus. Potom přišla Stephanie a dodala mu správnou kvalitu. Kvalita znamená vyšší ceny. Podnik v hodnotě půl milionu dolarů není žádné tintítko.“

„Ne, to není.“

„A takový podnik potřebuje ochranu. To snad víte. Jste přece policista.“

„Ano.“

„A náš státní zástupce je něco jako bojovník za lidská práva. Pokud chcete udržet něco takového mimo pozornost státních úřadů, musíte zajistit, že vám půjdou na ruku místní orgány. O to se postarala Stephanie. Nevím, s kým z nás se spojila jako s prvním. Zřejmě s Fredem, protože začínala v malém. S Planettem bylo zřejmě také snadné pořízení. Já… Myslím, že ani já jsem nekladl příliš velký odpor.“

„Pokračujte.“

„Musíte Stephanie pochopit. Je to nesmírně zvláštní děvče. Touží po majetku. Touží po luxusu. Nezná nic jiného než prostituci a dokázala z toho vybudovat velký podnik. Uspěla by v každém podnikání, víte? Ať už by sáhla na cokoliv. Ona si vybrala prostituci. Nebo spíš – podle toho, co jsem o ní zjistil – prostituce si vybrala ji. Potřebovala hotovost, dostala ji. Vzala si Bartera, který je za vodou a patří mu spousta nemovitostí v Pointu. Měl už samozřejmě svůj podnik, ale ona měla představu, co by se s ním dalo dělat, jak by z něj mohla vytvořit skutečněvýnosnou záležitost. A uspěla i v tomhle. To jí musíte přiznat.“

„Chci vědět, co se stalo v noci třetího června,“ řekl jsem.

„Dostanu se k tomu. Nic z toho vám nebude dávat smysl, pokud nejdřív nezjistíte něco o Stephanie. Už jsem vám řekl, že je zvláštní. Nikdy jsem nezažil, že by nedodržela slovo nebo že by nedodržela svou část dohody. Když si brala Bartera, byla opravdu nádherná, to mi můžete věřit. Život s ní nejednal zrovna v rukavičkách, ale hezké děvče nebere všechny rány osudu tak vážně. Byla to kráska. A pořád je, ale tehdy byla daleko živější a svěžejší. Mike Barter dostal opravdový poklad. Stephanie samozřejmě také získala přesně to, co chtěla. Taková byla jejich dohoda. Žadna laska, jestli to chápete. Jen obchod. A Stephanie podmínky obchodu dodržuje. Čeká ale, že to udělá i ta druhá strana. Byla Barterovou ženou. Chovala se jako příkladná manželka. Bavila ho, spala s ním a byla k němu upřímná. Byla jeho žena. Možná i to je způsob lásky, ale vědět to nemohu. Možná je láska ještě něco víc.“

„A Barter?“

„Setkal jste se s ním, ne?“

„Ano.“

„Není to typ člověka, který… pozor, něco leží na silnici.“

Objel jsem větev, kterou srazila na silnici bouřka. Už téměř přestalo pršet. Stěrače zápasily pouze s občasnými kapkami.

„Není to typ člověka, který by dokázal prorazit v Hollywoodu, žádný mužný typ,“ řekl Handy. „Vlastně je docela ošklivý. Nemyslíte?“

„Asi ano.“

„Asi byste čekal, že takový muž jako Barter… bude s ženou, jako je Stephanie, no, šťastný, ne?“

„Ano.“

„Včera večer… se ale něco přihodilo.“

„A co?“

„Lois byla v chatce číslo jedenáct, což není moc daleko od kanceláře. Barter se šel projít ven a Stephanie zůstala v kanceláři sama. Pravděpodobně si přehrávala desky. Má jich spoustu a moc ráda je poslouchá. Asi jako malá nikdy neměla gramofon, protože si ho nemohli dovolit. Když zaslechla výkřik, asi si zrovna něco pouštěla. Zavolala na Bartera, a teprve tehdy si uvědomila, že není v kanceláři.“

„Kolik hodin bylo?“

„Řekl bych, že okolo osmé. Podle toho, jak jsem to pochopil, se už stmívalo. Stephanie mi to pak po telefonu všechno vylíčila.“

„Pokračujte.“

„Stephanie má pistoli. Tak nádherná žena jako ona… tady v Pointu… prostě má pistoli. Víte, je totiž moc krásná.“

„Já vím,“ řekl jsem. Kdykoliv se Handy zmínil o Stephanie, zaslechl jsem v jeho hlase něco zvláštního.

„A vznešená,“ pokračoval. „A navzdory všemu, co si o ní myslíte, i nevinná. V její přítomnosti se nedá říct žádné sprosté slovo. Nejde to. Už je zkrátka taková.“

„Pokračujte, Handy.“

„Vzala si pistoli… dvaatřicítku, aspoň myslím, ale nejsem si jistý, a vyšla ven. Z chatky číslo jedenáct se ozýval křik. Věděla, že je tam to děvče o samotě. Napadlo ji, že tam třeba vlezlo nějaké zvíře a vyděsilo ji. Vydala se proto k chatce.“ Handy ztichl a zavzdychal.

„Ano?“

„Do té chaty skutečně vlezlo zvíře. Byl to Mike Barter.“

„Oh.“

„Stephanie rozrazila dveře a našla ho, jak s tím děvčetem zápasí.

S prostitutkami je to zvláštní, Colby. S Barterem nešlo o obchod. Bylo v tom něco jiného, ale Lois po tom netoužila, takže s ním bojovala jako tygřice. Stephanie stála ve dveřích s pistolí v ruce a pak – jak se to občas stane – bez rozmýšlení, bez důvodu a bez jakékoliv logiky vystřelila. Vypálila celkem čtyřikrát.“ Handy se nadechl. „Zabila ji.“

„Proč?“

Handy pokývl hlavou. „Čekal byste, že zabije Bartera. To on ji podváděl. Možná se ale ženy instinktivně obracejí proti jiným ženám. Zkrátka to mají v sobě. A ve chvílích citového vypětí zřejmě vyhledávají přirozeného nepřítele, což byla v tomhle případě jiná žena. Ale když pak Stephanie viděla, jak se Lois hroutí k zemi, všechno z ní vyprchalo. Zabila člověka. Upustila zbraň na zem a byla by schopná vyběhnout z chaty, ale Barter ji zadržel. Zvedl pistoli ze země a zasunul si ji do kapsy. Pak tu dívku odtáhl do přístěnku. Hodně krvácela, a než přišel na něco, jak to celé vyřešit, musel ji odklidit někam jinam.“

„A přišel na něco?“

„Zavolal Hezekiaha a společně naložili tělo do náklaďáku, zakryli ho plátěným pytlem a odjeli do lesa. Myslím, že by ji tam pohřbili, ale nechtěli to udělat nikde poblíž jejich pozemku a museli přijít na to, kde mohou. Vrátili se proto do kanceláře. Pravděpodobně se právě dohadovali, co podniknou, když jste se tam objevil vy a vaše dívka.“

„Chápu.“

„Barter by vám chatku nikdy nepronajal, kdybyste s sebou neměl svou dívku. Myslí mu to rychle. Pravděpodobně mu stačil jediný pohled, protože má na ženy dobré oko. Když ji spatřil, okamžitě ho napadlo řešení. Lois byla vysoká brunetka. Vaše děvče bylo stejně vysoké, stejně stavěné a krásné. Lois lidé v městečku moc neznali, byla tu teprve pár dní, a ty navíc strávila v chatce se zákazníky. Věděl, že dřív nebo později někdo začne Lois hledat. Dívka se nemůže jen tak ztratit, aniž by po ní nikdo nepátral. Nechtěl tu žádné čmuchaly.

Ti by mohli přitáhnout pozornost státních úřadů. A státní úřady by s jejich podnikem skoncovaly.“

„Dál už je mi to jasné,“ řekl jsem.

„Vážně?“

„Zatímco jsem byl ve sprše, vysvětlil Barter své ženě a Hezovi svůj plán. Vytáhli Ann z chaty, vyvezli ji v náklaďáku z lesa a pak ji na noc někam schovali.“

„K Hezovi domů,“ řekl Handy.

„Stephanie se ráno oblékla tak, aby přitahovala pozornost. Blanche pozornost přitahuje vždycky. Všechny tři pak společně odešly do města. Blanche je známá prostitutka a Stephanie dáma. Lidé by okamžitě začali předpokládat, že ta brunetka je jednou z jejích děvčat. Lois. Takže pokud by se později někdo na něco vyptával, všichni by odpověděli, že Lois odjela z města. Proboha, vždyť ji přece všichni viděli,“ řekl jsem.

„Ano. Ale jsem si jistý, že pak měli v plánu Ann propustit.“

„Možná to původně skutečně měli v úmyslu, ale myslíte, že by ji propustili, když pak zjistili, že jsem policista, a znovu si všechno promysleli? Může už být mrtvá, Handy!“

„To… to si nemyslím.“ Zadíval se přes přední sklo ven. „Vjíždíme do Davistownu. Už je to jen kousek.“

Přestalo pršet, takže jsem vypnul stěrače. Silnice však byla ještě mokrá a kluzká a připravovala pneumatikám různé nástrahy.

„Jak dlouho jste do ní zamilovaný, Handy?“

„Cože?“

„Do Stephanie.“

Handy bez zaváhání odpověděl: „Od prvního dne, kdy ji Mike Barter přivedl do Sullivans Pointu.“

„A proč mě za ní teď vedete?“

Tentokrát Handy zaváhal. Čekal jsem, že mi asi neodpoví. Pak řekl: „Býval jsem dobrý právník. A také smírčí soudce. Věřil jsem v zákon.“ Odmlčel se. „Stephanie zabila člověka.“ Opět ztichl. „Toho také musel někdo milovat.“

Davistown bylo ošklivé město plné komínů, kulečníkových barů s neonovými poutači a podřadných barů. Vjeli jsme do něj a Handy mě nasměroval k třípatrovému činžovnímu domu poblíž centra.

V jednom z pokojů ve třetím patře se svítilo. Zbytek domu už spal.

„Jaké je číslo toho bytu?“ zeptal jsem se.

„To nevím. Jmenuje se Joe Carlisle.“

„Počkejte tady, Handy.“

„Buďte opatrný,“ řekl soudce. Podle tónu jeho hlasu mi bylo jasné, že to myslí vážně.

Vystoupil jsem z kabrioletu na ztichlou ulici a vešel do domu. Na chodbě jsem si prohlédl poštovní schránky. Joseph Carlisle bydlel v bytě číslo 33. Zvedl jsem nohu a ukopl zámek na dveřích k únikovému východu. Rozletěly se a za nimi jsem nasel schodiště, po kterém jsem vystoupal do třetího podlaží. Byt číslo 33 byl až na konci chodby. Vytáhl jsem osmatřicítku, odjistil ji a zaklepal.

„Kdo je to?“ zeptala se Stephanie.

„Hezekiah,“ zašeptal jsem.

„Počkej.“

Zaslechl jsem, jak se blíží ke dveřím. Potom se maličko pootevřely a já za nimi spatřil Stephanie, které se v obličeji objevilo nejdřív překvapení a pak zděšení. Pokusila se dveře přibouchnout a zavolala na někoho v bytě, ale já se do nich opřel ramenem a rozrazil je. Stephanie se zapotácela, ztratila botu a zhroutila se na podlahu. Z vedlejšího pokoje přiběhli Barter a Carlisle. Když mě zpozorovali, zůstali stát jako přimražení, v očích výraz lapeného zvířete. Nejistě přešlapovali a mávali rukama, ale pak svěsili ramena. Měli před sebou hlaveň osmatřicítky a obvinění z vraždy a ani před jedním nebylo úniku.

„Kdo vám řekl, kde jsme?“ zeptala se Stephanie, která dosud ležela na podlaze. V očích měla zmatený výraz. V duchu už viděla, jak se hroutí její sen, jak se hustě tkané koberce, gramofony i bohatě zásobený domácí bar mění v prach.

„Na tom nesejde,“ odpověděl jsem. „Vstaňte.“

A žena, která nerada poslouchala sprostá slova, ke mně zvedla oči zalité slzami a vykřikla: „Ty hajzle, ty prohnilej zatracenej hajzle!“

A to bylo všechno.

Ve služebně třiadvacatého okrsku vládl klid. Přes síťová okna mířící do ulice pronikaly dovnitř paprsky červencového slunce. Tony Mitchell a Sam Thompson seděli u jednoho stolu a před sebou měli hrnky s kávou. Mitchell neustále upíjel. Thompson kávě příliš nedal, protože pořád mluvil. Nerad zaměstnával pusu několika úkony najednou.

„Hrdina se od řadovýho trouby vždycky pozná,“ řekl.

„Vážně?“ zeptal se Mitchell s úsměvem.

„Určitě. Jsi policajt s duší hrdiny. To poznám.“

„Jak to poznáš?“

„Je to jednoduchý. Za ty roky, co sloužím, jsem nikdy nepotkal jedinýho poldu, kterýho by uštknul had. Jsi unikát.“

„Já takovýho taky nikdy nepotkal.“

„To mi dává za pravdu. Jsi bílá vrána! Tony, jsi hrdina!“

„Hrdina je tu Phil. To on na to kápnul.“

„Tony, ten kdo na něco kápne, není hrdina. Hrdina je ten, kdo se v tom pořádně vymáchá. Jenom se na sebe podívej! Proboha, jak jsi mohl připustit, aby tě takhle zřídili? Ovázaná noha, ovázaná hlava. Tvoje žena se musí úplně rozplývat soucitem.“

„Každý ráno mi nosí snídani do postele. Nakrájenou.“

„Měla by ti ji předžvejkat.“

„Moc dlouho to nepotrvá,“ řekl Mitchell smutně. „Zítra mi sundají ten obvaz z hlavy.“

„Bílá vrána!“ řekl Thompson nadšeně. „Jenom se podívejte! Neohrožený! Nezkrotný! Čestný! Ježíši, mně je špatně.“

Phil Colby si probojoval cestu přes hrazení, které oddělovalo služebnu od chodby. Okamžitě zamířil k židli vedle pracovního stolu, uvelebil se na ní, natáhl nohy před sebe a zeptal se: „Máte ještě kafe?“

„Co tu děláš?“ zeptal se Thompson. „To už soud skončil?“

„Skončil,“ odpověděl Colby. „Zbylo tam nějaký kafe?“

„Buriy O’Hare má vedle celou konev. Dáš si?“

„Jo.“

„Burry!“ vykřikl Thompson. „Kafe pro hrdinu!“

„Co se stalo?“ zeptal se Mitchell.

„Okresní prokurátor je odsoudil.“

„Fajn.“

„Jo.“ Colby si povzdechl. „Bylo tam strašný horko.“

„Proto jsem tam poslal tebe,“ řekl Mitchell.

„Proč?“

„Nerad vypovídám před okresním prokurátorem. Zvlášť v létě.“

„To od tebe bylo pěkný,“ řekl Colby. Pak se otočil do chodby. „Hej, Burry,“ zavolal. „Kde je to kafe?“

Burry O’Hare vešel do služebny. Rukávy košile měl vyhrnuté k loktům, v jedné ruce nesl konev s kávou, ve druhé dva hrnky.

„Chtěl jsem dopsat hlášení,“ řekl a zakřenil se. „Abych se přidal.“ Postavil oba hrnky na stůl a nalil do nich kávu. „Podej sem tu plechovku s mlíkem, Tony,“ řekl.

Mitchell mu podal mléko a Thompson cukr. O’Hare si obojí přidal do kávy. Pak z hrnku trochu upil, slastně vydechl, usmál se a zeptal se: „Tak co je novýho s tou hvězdnou svědkyní?“

Phil Colby si vzal hrnek s kávou. „Co by bylo?“

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out /  Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out /  Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out /  Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out /  Change )

Connecting to %s